Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of administrative remedies under subsidiarity principle.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint and the request to annul specific sections of the Social Assistance Act. The petitioner failed to file an administrative lawsuit against the lower court's decision, violating the exhaustion of remedies requirement. The court rejected the claim of public interest because mere assertions of affecting a large group do not establish a substantial interest beyond the petitioner's own rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, as the principle of subsidiarity requires it to be a last resort.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem v Prostějově, Netušilova 7, proti rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, odboru sociálních věcí č. j. 32171/2009/PRO ze dne 27. 5. 2009 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru sociálních věcí sp. zn. KÚOK/61675/2009/OSV-SP/7204, č. j. KUOK 68078/2009 ze dne 15. 7. 2009 a návrhu na zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb. se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá s tvrzením porušení čl. 2 Ústavy ČR, čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článků 2, 3, 4, a 5 Úmluvy o právech dítěte, v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení a domáhá se jejich zrušení. Zároveň navrhl zrušení ustanovení § 33, § 34 a § 35 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu nepodal správní žalobu. Za tohoto stavu třeba učinit závěr, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost je tak nepřípustná. Podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jehož použití se stěžovatel dovolával v podstatě s tvrzením, že jeho stížnost reprezentuje veřejný zájem, když se dotýká blíže neurčeného počtu osob, žádajících o přiznání stejné dávky a nacházejících se ve stejné životní situaci jako on, Ústavní soud totiž v dané věci neshledal, neboť pro závěr o podstatném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, jak plyne z judikatury Ústavního soudu (např. rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 446/04
) nepostačuje pouhé tvrzení dotčenosti velké skupiny lidí a podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není také ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení shora označených ustanovení zákona o hmotné nouzi, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu sdílí procesně její osud i tento návrh.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu