Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 818/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.818.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming rent increase notification violated constitutional rights and due process. The Court rejects the claim as the lower courts properly evaluated evidence. The Court emphasizes it cannot re-evaluate facts or general legality of lower court decisions.

Geschäftsnummer III.ÚS 818/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a tenant against lower court rulings in a rent dispute. The tenant argued that the landlord failed to properly notify him of rent increases, violating his constitutional rights, while the landlord maintained that standard notification methods were sufficient. The Court rejected the appeal, ruling that the lower courts adequately assessed the evidence and that the Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or general legality.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not re-evaluate factual findings or general legality of lower court decisions and dismisses complaints where no specific violation of constitutionally guaranteed rights is established.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal rent increase notification tenant landlord dispute lower court review limits constitutional rights violation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 24. října 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti B. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, proti rozsudkům Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 305/2001 ze dne 31. 10. 2005 a Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 35/2006 ze dne 26. 2. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 4 odst. 1 a 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 305/2001, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě Správy majetku města Moravský Krumlov a Města Moravský Krumlov, směřující proti stěžovateli jako žalovanému, pro zaplacení dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním jednopokojového bytu v Moravském Krumlově, jehož byl stěžovatel nájemcem na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 1. 1992. V průběhu řízení bylo zastaveno řízení ve vztahu k prvému žalobci, neboť tento vzal v celém rozsahu svou žalobu zpět. Po dokazování provedeném řadou listinných důkazů, výslechem stěžovatele i jím navrženého svědka, soud I. stupně - Okresní soud ve Znojmě (v pořadí svým druhým) rozsudkem shora označeným žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele k zaplacení dlužného nájemného za období od listopadu 1998 do července 2001 ve výši 6.324,- Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení v částce 8.097,- Kč 2. žalobci.

Proti rozsudku soudu I. stupně se odvolal stěžovatel, který nesouhlasil se závěrem soudu, že žalobci dluží žalovanou částku, neboť, jak tvrdil, nájemné řádně platil podle dohody o výši nájemného a sám je později i zvýšil. V bytě se nezdržoval, po celou dobu bydlel v Praze a o změnách ve výši nájemného nebyl informován.

Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně neshledal odvolání stěžovatele důvodným a rozsudek jako věcně správný potvrdil. Jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel ze zjištění, že původně účastníky sjednané nájemné a úhrada za plnění služeb spojených s užíváním bytu byla pronajímatelem několikrát upravována podle regulačního pravidla vyplývajícího z ust. § 5a v té době platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., přičemž žalobce řádně své nájemce, tedy i stěžovatele, seznamoval s navýšením nájemného ještě před datem splatnosti tohoto zvýšení a to i vyvěšením ve společných prostorách domu. Žalobce také doložil, že stěžovatel nájemné neplatil ve stanovené výši, platil je nepravidelně v různých částkách a bylo také podle soudu prokázáno - a to i s přihlédnutím k platbám, které dokládal stěžovatel - že tento na nájemném a spojených službách skutečně žalovanou částku dluží. K námitce stěžovatele, že nevěděl o zvyšování nájemného, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce postupoval v souladu s příslušnými předpisy a i když písemné oznámení o zvyšování nájemného nemuselo být skutečně stěžovateli vždy doručeno vzhledem k tomu, že v předmětném bytě nebydlel, mohl se s navyšováním nájemného seznámit z informace vyvěšené v domě. Nemůže totiž jít k tíži žalobce, že stěžovatel jen proto, že v domě nebydlel, o navýšení nájmu nevěděl. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že povinnost platit nájemné vzniká od okamžiku vzniku nájmu k bytu a končí jeho zánikem bez ohledu na to, zda nájemce v bytě bydlí či nikoliv.

Proti těmto rozhodnutím soudů obou stupňů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje závěrům soudů, které ve věci učinily. Obdobně jako v odvolání tvrdí, že o zvyšování nájemného a úhrad za služby nevěděl a zvýšené nájemné tedy hradit nemohl. Je přesvědčen o tom, že je povinností pronajímatele seznámit nájemce s navyšováním nájemného takovým způsobem, aby se o tomto zvýšení prokazatelně dověděl. Žalobci přitom nic nebránilo, aby stěžovatele vyrozuměl o zvýšení, neboť měl k dispozici jeho adresu na poštovních poukázkách, jimiž bylo nájemné hrazeno. Pokud tedy obecné soudy svým nesprávným posouzením věci v podstatě potvrdily nezákonný postup pronajímatele, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto se domáhá zrušení jejich rozsudků shora označených.

Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí i připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na tvrzení stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí - která Ústavní soud, za stavu, kdy právním předpisem nebyla stanovena forma oznámení o zvýšení nájemného, považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Jak shora naznačeno, již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, akcentující také povinnosti nájemce, žalobu zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2007

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu