Constitutional Court dismisses appeal against criminal appeal court ruling on DNA evidence analysis. The court rejects the claim of unfair trial due to lack of DNA table. The court holds that the appeal court properly addressed the defendant's arguments. The court emphasizes that the Constitutional Court cannot replace general courts. The court finds no extreme inconsistency with evidence. The court concludes the appeal is clearly unfounded. The court dismisses the constitutional complaint as such.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the appeal court's decision to reject his request for supplementary evidence. The applicant argued that the appeal court violated his right to a fair trial by failing to address his specific objections regarding DNA analysis and the lack of an allele table. The court ruled that since the appeal court had already corrected these deficiencies in a retrial, the original decision was not in extreme contradiction with the evidence. Consequently, the court found no constitutional violation and rejected the complaint as clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court cannot replace general courts and must only intervene if their decisions are in extreme contradiction with the evidence.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lasovrcké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.10.2005 sp. zn. 20 T 56/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. 13 To 529/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a k porušení čl. 40 odst. 5 a čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ust. § 241 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle ust. § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele a jeho manželky bylo usnesením krajského soudu dle ust. § 256 trestního řádu zamítnuto. Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu a proti rozsudku soudu I. stupně podal ústavní stížnost, které bylo vyhověno a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006,
sp. zn. I. ÚS 74/06
, bylo toto usnesení zrušeno (ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná). Důvodem ke zrušení usnesení odvolacího soudu byla skutečnost, že se soud v odvolacím řízení nezabýval námitkou stěžovatele týkající se analýzy DNA a návrhem na doplnění důkazu, a tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Na základě rozhodnutí Ústavního soudu rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, o odvolání stěžovatele a jeho manželky proti rozsudku soudu I. stupně znovu, a napadeným usnesením je opět zamítl jako nedůvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval své velmi podrobně rozvedené námitky vůči provedené analýze DNA, dále namítal, že gynekologické vyšetření poškozené nebylo provedeno v řádném rozsahu a nebylo dostatečně vyhodnoceno místo činu. Stěžovatel má za to, že výpověď poškozené je výrazně nepřesvědčivá a zpochybňuje ji. V ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených rozhodnutí
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřily Okresní soud v Pardubicích, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové.
Okresní soud odkázal na své vyjádření k první ústavní stížnosti a zopakoval, že se vypořádal se všemi důkazy provedenými při hlavním líčení a zdůvodnil, proč nebudou provedeny důkazy, které obhajoba u hlavního líčení navrhovala. Soud uvedl, že námitka stěžovatele či jeho obhájce u hlavního líčení - ve směru naznačeném ve stížnosti - nebyla podána. Odborné vyjádření z oboru genetiky bylo hodnoceno jako jeden z podpůrných důkazů a nikoli jako hlavní a usvědčující důkaz. Okresní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že byl nějakým způsobem krácen na svých právech a že bylo porušeno jeho právo bránit se obžalobě dostupnými důkazy, neboť v řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy ke zjištění objektivních skutečností, na jejichž základě byl vynesen rozsudek.
Krajský soud uvedl, že názor prezentovaný v ústavní stížnosti, že v uvedeném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, nesdílí. Podstatná část uplatněných námitek se týká tvrzení, že důkaz analýzou DNA je absolutně nepřezkoumatelný. V odvolacím řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem si krajský soud opatřil chybějící tabulku a vyžádal doplnění původního odborného vyjádření. K veřejnému jednání předvolal i policistu, který odborné vyjádření vypracoval a umožnil stěžovateli, aby podrobně tohoto policistu vyslechl a k jeho výpovědi se vyjádřil. Výsledek analýzy DNA byl ve věci pouze podpůrným důkazem, který měl podpořit výpověď poškozené.
Krajské státní zastupitelství má za to, že v dosavadním řízení byl opatřen dostatek důkazů, které obhajobu stěžovatele vyvrátily. Poukázalo rovněž na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen i pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona i pro další trestné činy násilného charakteru, z čehož lze usoudit na jeho sklon k násilnému jednání.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, především však soudu odvolacího, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje - ve vztahu k rámci ústavněprávního přezkumu vymezenému ústavní stížností - že stěžovatel směřoval své námitky, stejně jako v první ústavní stížnosti, zejména proti provedenému důkazu DNA v dané věci, resp. proti druhé analýze DNA.
V řízení vedeném pod
sp. zn. I. ÚS 74/06
konstatoval Ústavní soud, že důkaz oběma analýzami DNA měl v dané věci povahu důkazu usvědčujícího, byť podpůrného. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 9 rozsudku), z nějž je zřejmé, že se obecné soudy při svých závěrech o vině stěžovatele opíraly dílem též o závěry obou DNA analýz.
Stěžovatel ve svém odvolání uplatnil námitku a současně návrh na doplnění důkazu v tom smyslu, že genetické expertízy neprokázaly jeho vinu a navrhl, aby zpracovatel předložil k druhé analýze tabulku s alely.
Jak však vyplývalo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a ze spisu, odvolací soud se shora uvedenou námitkou a současně návrhem na doplnění důkazu nijak nezabýval a nevypořádal se tak s nimi. Proto Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, "již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí" usnesení odvolacího soudu zrušil.
Krajský soud tedy ve věci rozhodoval znovu a nedostatky vytýkané Ústavním soudem odstranil. Jak vyplývá z jeho usnesení, které je napadeno touto ústavní stížností, vyžádal si soud tabulku obsahující výsledky zkoumání 11 alel a doplnění dvou původních odborných vyjádření. Umožnil stěžovateli vyslechnout policistu, který odborné vyjádření zpracoval a prováděl vlastní analýzu. Po takto doplněném dokazování nepokládal odvolací soud za potřebné provádět další důkazy a s námitkami stěžovatele, který setrval na svých námitkách z původního řízení, se řádným způsobem vypořádal.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústavy ). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( čl. 83 Ústavy ). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Tak tomu v daném případě není. Rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, v nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj