Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 556/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.556.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil court factual findings.

Geschäftsnummer III.ÚS 556/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings on alimony. The applicant argued that the courts violated his right to a fair process by making factual findings inconsistent with evidence, but the Court held that reviewing such details falls outside its jurisdiction. The Court determined the complaint was obviously unfounded because the lower courts' reasoning was rational and consistent, and it lacks the power to re-evaluate factual conclusions made by ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without a merits decision if the challenged decisions do not violate constitutionally guaranteed fundamental rights and the complaint concerns merely sub-constitutional legal issues or factual assessments within the ordinary courts' exclusive domain.

Schlagwörter

KI-generiert
obviously unfounded complaint Constitutional Court jurisdiction ordinary court facts fair trial rights alimony dispute procedural review limits sub-constitutional law

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 Ústavy
1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Ústavy navrhuje zrušení rozhodnutí obou obecných soudů.
§ 157 odst. 2 o. s. ř. Z
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. K. S., proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2005, čj. 10 C 949/2003-121, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2006, čj. 30 Co 276/2005-382, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím. Svým rozhodnutím krajský soud, jako soud odvolací, změnil shora uvedený rozsudek okresního soudu tak, že některé návrhy žalobkyně S.-N. P., dcery stěžovatele, z titulu výživného, zamítl, a jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů v jeho věci, a z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Ústavy navrhuje zrušení rozhodnutí obou obecných soudů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající).

Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž dospěly obecné soudy, a jmenovitě pak soud odvolací, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Je zjevné, že odvolací soud ve svém odůvodnění vysvětlil, proč některé stěžovatelem navržené důkazy nebylo třeba provést. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně opětovně přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů (například povahu vysokoškolského studia dcery stěžovatele v Austrálii), na základě kterých obecné soudy stanovují výživné pro dítě. Zjištění soudy učiněná, která stěžovatel zpochybňuje, musí být zásadně činěna obecnými soudy, a Ústavní soud proto není oprávněn jejich právní závěry přehodnocovat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu