Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 218/07 ECLI:CZ:US:2007:3.US.218.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint where applicant failed to appear with mandatory lawyer representation.

Geschäftsnummer III.ÚS 218/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against administrative court decisions. The applicant, unrepresented by a lawyer, repeatedly requested procedural time limits despite prior warnings about the mandatory requirement for legal counsel. The court ruled that while the lack of representation is a defect, it does not require individual reminders if the principle was previously established in identical cases, and the applicant's own request for time limits implicitly acknowledged the defect.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing when the applicant fails to meet the mandatory requirement of lawyer representation, provided the principle of such representation has been reliably communicated in identical prior proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
mandatory lawyer representation constitutional complaint dismissal procedural defect waiver legal counsel requirement unrepresented applicant repeated warnings procedural consequences

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2006, č.j. 1 Afs 114/2006-36, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č.j. 9 Ca 183/2005-23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, označeným jako ústavní stížnost, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných (správních) soudů, neboť je toho názoru, že jimi byly porušeny jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“).

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod

sp. zn. I. ÚS 790/04

,

sp. zn. II. ÚS 82/05

,

sp. zn. I. ÚS 169/05

,

sp. zn. IV. ÚS 190/05

nebo

sp. zn. III. ÚS 243/05

a další).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Vědomost o povinném zastoupení a důsledcích toho, že tato podmínka podání není splněna, dává stěžovatel ostatně (a bez pochybností) najevo i ve stížnosti posuzované. Žádá-li, současně aby mu byly „ve věci poskytovány lhůty“ („nejméně 60-90 dnů“), připomíná se, že se tak fakticky stalo, jestliže ústavní stížnost podal již 23. 1. 2007, a do dnešního dne nedostatek zastoupení advokátem odstraněn nebyl. Není žádného věcného důvodu, aby tyto „lhůty“ byly stěžovateli poskytovány „od doručení následné výzvy“, neboť ve smyslu výše řečeného takových výzev vůči stěžovateli netřeba.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci

sp. zn. III. ÚS 655/05

,

sp. zn. III. ÚS 5/06

,

sp. zn. III. ÚS 6/2006

,

sp. zn. III.ÚS 38/06

,

sp. zn. III. ÚS 59/06

,

III.ÚS 201/06

nebo

III. ÚS 895/06

) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj