Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lack of evidence against victim's credibility.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a man convicted of rape, who argued the lower courts failed to objectively assess evidence regarding his own credibility versus the victim's. The court found that while the first-instance court did not address specific character references, this omission lacked constitutional relevance given the presence of psychological expert reports. Consequently, the court ruled that the general courts did not commit a clear violation of legal principles or constitutional rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint where the applicant merely continues to contest the application of law by general courts without demonstrating a clear violation of constitutional rights or fundamental freedoms.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č.j. 13 To 162/2006-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení nesplnily povinnost "objasnit a vypořádat se" se skutečnostmi svědčícími v neprospěch i ve prospěch obžalovaného. Podle stěžovatele zejména soud prvního stupně "nenahlížel na celou záležitost ... nestranně"; při absenci jiných důkazů vyšel z výpovědí poškozeného a situaci "důkazní nouze" vyřešil "kompromisně" tím, že mu uložil "pouze" podmíněný trest. Stěžovatel polemizuje se závěry prvostupňového soudu o své nevěrohodnosti a naopak věrohodnosti poškozeného, a v podrobnostech poukazuje na "zásadní rozpory", které oproti tomu mají doložit nevěrohodnost poškozeného. Je proto názoru, že byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákona nedůvodně. Odvolací soud sice rozsudek okresního soudu zrušil a zprostil jej obžaloby, stalo se tak však jen z důvodu, že v obžalobě označený skutek není trestným činem (podle § 226 písm. b/ tr. řádu) a nikoliv proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán (§ 226 písm. a/ tr. řádu). "Nepravdivým nařčením a nedůvodným trestním stíháním" se stěžovatel cítí být poškozen na svém "dobrém občanském jméně", cti a zdraví.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 13/2006 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 4. 2006, č.j. 1 T 13/2006-232, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, který byl podmíněně odležen na dobu čtyř let. K jeho odvolání Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby, z důvodu podle § 226 písm. b/ tr. řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepodal dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. Jelikož stěžovatel založil ústavní stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat. Ústavní soud dal tedy stěžovateli za pravdu, že by jeho podání zřejmě k meritornímu přezkumu nevedlo, a ústavní stížnost proto posoudil jako přípustnou (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 405/03
).
Těžištěm ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ohledně hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud vzhledem k tomu, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít zato, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ačkoli - obecně vzato - se zásady spravedlivého procesu vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 583/99
,
IV. ÚS 259/2000
,
III. ÚS 639/02
,
III. ÚS 474/04
a
IV. ÚS 679/05
).
Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jím předloženými čestnými prohlášeními "osob, které mají (o něm) povědomost" (soud prvního stupně) ani s návrhem na doplnění dokazování o svědectví uvedených osob (soud odvolací); v celkovém kontextu trestního řízení však tato pochybení nedosahují ústavněprávní relevance, a to též z toho důvodu, že informace o stěžovatelově osobnosti a jeho pověsti si soud prvního stupně opatřil jinak (viz pracovní posudky a znalecký posudek z oboru psychologie).
Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů (ať už jde o hodnocení výpovědí stěžovatele a poškozeného, výsledku biologické expertízy či dalších důkazů), zde zjevně není. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech; není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Z provedeného znaleckého posudku vyplynulo, že obecná věrohodnost poškozeného není narušena, nebyly u něj zjištěny faktory chorobného charakteru, které by mu znemožnily podat pravdivou výpověď.
Z obsahu soudního spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí se Ústavnímu soudu nepodává spolehlivý podklad pro stěžovatelem uplatněné tvrzení, že obecné soudy v stěžovatelově věci nepostupovaly nestranně; nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nechybí smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní návrhy a ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu