IV.ÚS 679/05 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem, AK Božetěchova 9, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 12. 2004, č. j. 2 To 1259/2004-167, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, č. j. 6 T 220/2003-198, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 7. 2005, č. j. 2 To 629/2005-215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že jejich postupem byl porušen ústavní princip rovnosti účastníků řízení, jak je uveden v článku 1 odst. 1 Ústavy, v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž ve svých důsledcích došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny spolu s článkem 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Celý proces rovněž vyžadoval známky porušení principu presumpce neviny do okamžiku prokázání stěžovatelovy viny zákonným způsobem. Stěžovatel také žádá odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 2 To 629/2005, neboť neprodlený výkon tohoto rozhodnutí by znamenal vážnou újmu na právech stěžovatele a odklad vykonatelnosti není v rozporu s veřejným zájmem.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 T 220/2003, z něhož zjistil následující.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 T 220/2003-153, byl stěžovatel podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro tři skutky spočívající v tom, že 1) stěžovatel v první polovině dubna v obci Těšenice v areálu bývalé firmy Sklohit odcizil 39 tabulí okenního skla o síle 4 mm v hodnotě 58.800,- Kč, z čehož 30 tabulí prodal J. H., čímž vlastníku skla A. K. způsobil škodu v uvedené výši, 2) v témže období z téhož místa odcizil sklenářský stojan a 3) v témže období z téhož místa odcizil 22 tabulí opaxitu. K odvolání okresního státního zástupce v Olomouci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, č. j. 2 To 1259/2004-167, napadený rozsudek zrušil v plném rozsahu. Věc v rozsahu bodu 1) zrušeného zprošťujícího výroku vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, zatímco v rozsahu bodu 2) a 3) byl stěžovatel zproštěn obžaloby. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že stávající důkazní situace nesvědčí pro učiněný zprošťující výrok v bodě 1) a nalézacímu soudu uložil provést výslech dalších dvou osob, všechny důkazy hodnotit komplexně, tedy vycházet z úplných výpovědí, a vycházet ze zásad formální logiky. Soud se také obsáhle věnoval výpovědím obžalovaného, poškozeného a svědků, přičemž poukázal na logické nesrovnalosti v jejich hodnocení a na to, že jen některé pasáže byly vzaty v úvahu při hodnocení. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2005, č. j. 6 T 220/2003-198, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 a 2 trestního zákona, přičemž skutek spočíval v tom, že stěžovatel v přesně nezjištěný den první poloviny měsíce dubna 2003 v obci Těšenice v areálu bývalé firmy Sklohit odcizil 25 tabulí okenního skla v hodnotě 37.918,- Kč, které prodal J. H., čímž vlastníkovi skla A. K. způsobil škodu v uvedené výši. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, doplnil dokazování o výslech znalce, který zpracoval znalecký posudek týkající se ceny odcizeného skla, a rozsudkem ze dne ze dne 27. 7. 2005, č. j. 2 To 629/2005-215, odvoláním napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu (a sám nově o trestu rozhodl); v ostatním zůstal rozsudek nezměněn.

Stěžovatel s odkazem na usnesení Ústavního soudu

II. ÚS 6/05

pokládá svou ústavní stížnost za přípustnou, ač nepodal dovolání, neboť namítané vady jsou výhradně skutkového charakteru, kterážto námitka nepatří mezi dovolací důvody a dovolání by bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud ve svém kasačním rozsudku nepřípustně zasáhl do nezávislosti nalézacího soudu, když mu uložil pokyn k hodnocení důkazů a v podstatě ho svou autoritou přinutil na podkladě vlastních "skutkových zjištění" a vlastního "hodnocení důkazů" ke změně předchozího zprošťujícího rozhodnutí. Krajský soud popisem svého hodnocení důkazní situace v neprospěch stěžovatele a větou "důkazní situace nesvědčí pro zprošťující výrok" zasáhl nejen do nezávislosti soudu I. stupně, ale rovněž nerespektoval presumpci neviny. Dále si soudy nezjednaly jasno v otázce, zda bylo sklo odcizeno, když nereflektovaly výzvu obhajoby k ohledání místa činu, ani nereagovaly na notářský zápis osvědčující, že sklo se nacházelo ve skladu. Stěžovatel napadá znalecký posudek, jímž byla určena výše škody a který znalec vypracoval, aniž sklo viděl a mohl posoudit jeho kvalitu. Znalec vycházel z výpovědi poškozeného a nijak nepřihlížel k ostatním svědeckým výpovědím, např. kupujícího H., podle něhož bylo sklo poškrábané a znehodnocené barvou, v čemž stěžovatel spatřuje neústavní nerovnost zbraní. Rovněž nebyla hodnocena skutečnost, že sklad byl přístupný v kteroukoli denní i noční dobu, přičemž stěžovatel se ve skladu pohyboval se souhlasem majoritního vlastníka bez dohody o hmotné odpovědnosti; bylo věcí minoritního vlastníka provést opatření zabraňující vzniku škody. Konečně z celého trestního řízení je patrno účelové hodnocení svědeckých výpovědí, důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele jsou znevažovány a usvědčující výpovědi jsou rozporné. Zde stěžovatel odkazuje na své námitky poukazující na nevěrohodnost svědků K., D., J. a H. Pravomocný rozsudek je postaven na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Samosoudce Okresního soudu v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost považuje v plném rozsahu za nedůvodnou, když v řízení před nalézacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V podrobnostech odkazuje na obsah spisového materiálu a zejména pak na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, z něhož je dobře zřejmé, v jakém rozsahu bylo prováděno dokazování v dané trestní věci, jakými úvahami se nalézací soud řídil při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádal s obhajobou. Samosoudce souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud shledal podanou ústavní stížnost dílem zjevně neopodstatněnou a dílem nepřípustnou.

K petitu ústavní stížnosti poznamenává Ústavní soud, že stěžovatel nesprávně žádá zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 17. 12. 2004, č. j. 2 To 1259/2004-167, - rozhodnutí zčásti obžaloby zprošťujícího a zčásti kasačního. V části rozhodnutí, jímž byl stěžovatel obžaloby zproštěn, bylo dáno za pravdu jeho obhajobě, tedy jedná se rozhodnutí pro stěžovatele příznivé, a proto požadavek kasace spojený s tvrzením, že takovým rozhodnutím byla stěžovateli způsobena újma na jeho právech, je nesmyslný a ústavní stížnost je tak v této části zjevně neopodstatněná. Zbylá část napadeného rozhodnutí není způsobilá k přezkumu před Ústavním soudem. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z článku 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práva svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy, a proto do činnosti jiných orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci není již možná. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost požadující zrušení kasačního výroku soudu II. instance nepřípustná [srov. též ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Pokud jde o ostatní napadená rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

V usnesení III. ÚS 359/05 (publikováno na www.usoud.cz), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (

sp. zn. III. ÚS 150/93

,

III. ÚS 61/94

,

III. ÚS 51/96

,

IV. ÚS 185/96

,

II. ÚS 213/2000

,

I. ÚS 549/2000

,

IV. ÚS 582/01

,

II. ÚS 182/02

,

I. ÚS 413/02

,

IV. ÚS 219/03

a další).

Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

,

II. ÚS 418/03

).

Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (

sp. zn. IV. ÚS 135/99

,

I. ÚS 129/2000

,

III. ÚS 190/01

,

II. ÚS 291/2000

a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

III. ÚS 166/95

,

II. ÚS 182/02

,

II. ÚS 539/02

,

I. ÚS 585/04

a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. III. ÚS 376/03

,

IV. ÚS 570/03

,

III. ÚS 177/04

,

III. ÚS 501/04

,

II. ÚS 418/03

).

Vycházeje z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř.

sp. zn. IV. ÚS 583/99

,

IV. ÚS 259/2000

,

III. ÚS 639/02

,

III. ÚS 474/04

); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by, s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému) či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci.

Odvolací soud nereflektoval notářský zápis podaný společně se stěžovatelovým odvoláním a osvědčujícím, že se v objektu nacházejí blíže specifikované tabule skla. Jedná se o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, který soud při zjišťování skutkových okolností nezahrnul mezi ostatní hodnocené důkazy. Soud nepostupoval správně, když mu nevěnoval pozornost, avšak výpovědi svědků a další provedené důkazy byly dostatečným podkladem pro učinění závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud rovněž neshledal pochybení při zpracování znaleckého posudku k ocenění odcizených tabulí skla, pro jehož kvalitu svědčí nejen výpověď poškozeného, sjednaná cena s kupcem H., ale i výpověď potenciálního kupce D. Hodnotí-li Ústavní soud řízení jako celek, nenalezl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými závěry, kterýžto nesoulad by mohl být důvodem kasace napadených rozhodnutí.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočovala z mezí ústavnosti, neodložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 7. 2005, sp.zn. 2 To 629/2005.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a dílem jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu