Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 779/06 ECLI:CZ:US:2007:4.US.779.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as general courts do not exceed authority regarding factual findings.

Geschäftsnummer IV.ÚS 779/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by J. V. and Ing. J. V. against lower court rulings regarding land eviction. The applicants argued that general courts erred by failing to account for their predecessors' possession and only using part of the disputed land. The court held that it lacks authority to re-evaluate evidence or substitute its own judgment for that of ordinary courts.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not exercise supervisory power over ordinary courts and may intervene only when legal conclusions are in extreme contradiction with established factual findings.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction ordinary court authority extreme contradiction standard possession duration factual findings review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 odst. 2 písm. a) of the Act on the Constitutional Court
Art. 36 odst. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 1 of the Constitution of the Czech Republic

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky J. V. a Ing. J. V., právně zastoupených advokátem JUDr. Miroslavem Svobodou, Hradešínská 5, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005.

Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv vyplývajících z čl. 1. Ústavy ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Krajský soud v Ústí nad Labem změnil svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2002, č.j. 7 C 748/97-80, tak, stěžovatelé jsou povinni vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku sporný pozemek p. č. 280/2 v obci Jetřichovice, katastrální území Vysoká Lípa. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, tak, že jej zamítl. Stěžovatelé se domnívají, že právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, jsou v zásadním rozporu se skutkovým stavem a s vykonanými zjištěními. Soud prvního stupně prováděl podrobné dokazování, včetně několika místních šetření a zaměření pozemku v terénu. Ve svých závěrech pak správně vycházel nalézací soud, na rozdíl od odvolacího a dovolacího soudu, ze skutečnosti, že stěžovatelé užívali jen část pozemku, nikoli tedy celý pozemek p.č. 280/2. Obecné soudy dále pochybily i tím, že nezapočítaly do vydržecí doby též oprávněnou držbu právních předchůdců. Ve svém návrhu pak odkazují stěžovatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, s nímž jsou napadená rozhodnutí v rozporu.

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, v nichž by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Co se týče stěžovaných námitek, tak krajský i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že mezi drženými a skutečně vlastněnými pozemky je zjevný nepoměr a stěžovatelům muselo být zřejmé, že objektivně užívají pozemky o větší rozloze, než jim ve skutečnosti náleží. Svými závěry se tak obecné soudy přiklonily k již judikované koncepci naplnění nejen subjektivních, ale též objektivních podmínek vydržení, s níž byli stěžovatelé seznámeni v odůvodnění napadených rozsudků. Poukazují-li stěžovatelé na částečné vydržení sporného pozemku, je třeba uvést, že žalovaní směřovali svou argumentaci k pozemku p.č. 280/2 jako celku, nikoli k jeho části. S právním názorem, že došlo k částečnému vydržení, přišli navrhovatelé v podstatě teprve v dovolání, přičemž jimi citovaná věta z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 7 C 748/97, týkající se námitky částečného vydržení, nemá oporu ve spise. Toto plyne mimo jiné z jejich výpovědi v řízení před soudem prvního stupně a ze závěrů o místním šetření ze dne 9. 8. 1999. Obecné soudy se zabývaly sporným pozemkem p. č. 280/2 jako celkem, přičemž tento postup krajského i dovolacího soudu má oporu v provedených důkazech. Z uvedeného důvodu pak nelze konstatovat, že by došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, jež by vyžadoval uplatnění derogační pravomoci Ústavního soudu.

¨

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu