Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 263/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.263.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as Constitutional Court lacks jurisdiction over Supreme Court's procedural dismissal.

Geschäftsnummer IV.ÚS 263/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of an appeal due to procedural delay. The applicant argued that the lower court failed to inform him of the right to appeal, violating his right to court protection. The Court ruled that the Supreme Court's decision to reject the appeal was based on statutory time limits, not a lack of legal advice, and thus the complaint was procedurally inadmissible.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review decisions of the Supreme Court of the Czech Republic that reject appeals on procedural grounds, such as missed time limits, as such decisions do not violate constitutional rights.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court jurisdiction Supreme Court procedural dismissal missed appeal time limit lack of legal advice procedural inadmissibility

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě zákonem stanovené [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 240 odst. 1, 2, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
12 Co 861/2004-155 pro jeho opožděné podání [§ 240 odst. 1, 2, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do novelizace provedené zák.
§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř.
jeho přípustnost nevyplývala ex lege bez dalšího; takovou procesní situaci svým dispozičním úkonem nepřipravil a není založena ani napadeným usnesením Krajského soudu v Brně [(§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř. ve výše citovaném znění) srov.
§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb.
Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

IV. ÚS 263/06

Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře Ritter-Šťastný, se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006 č. j. 20 Cdo 31/2006-173 a Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To z blíže v návrhu rozvedených důvodů upínajících se k meritu věci samé, přičemž ve vztahu k předmětnému usnesení Nejvyššího soudu potom proto, že dovolací soud přes krajským soudem neposkytnuté poučení o možnosti podat dovolání jako mimořádný prostředek jej odmítl pro podání po jednoměsíční lhůtě pro zjevnou opožděnost. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. 28 Cdo 2080/2003 a nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 92/03

, v nichž je vyjádřen názor, dle něhož, jak stěžovatel ve svém návrhu uvádí, "nepoučení o dovolání proti rozhodnutí odvolací instance je v rozporu s právem účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod". Stěžovatel se posléze v návaznosti na své stížnostní námitky domáhal, se současným připomenutím toho, že jedním z úkolů Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě zákonem stanovené [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tento odmítl dovolání navrhovatele směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155 pro jeho opožděné podání [§ 240 odst. 1, 2, § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění do novelizace provedené zák. č. 30/2000 Sb., v návaznosti na bod 17. části dvanácté hlavy první naposled cit. zák.].

V daném procesním kontextu stěžovatelem akcentované tvrzení o (protiústavním) neposkytnutí poučení stran možnosti podat dovolání postrádá relevanci, když skutková a právní situace popsaná v jím zmíněném nálezu (a rozsudku Nejvyššího soudu) se té jeho evidentně nepřipodobňuje. To z důvodu, že ve věci stěžovatele možnost podat dovolání, resp. jeho přípustnost nevyplývala ex lege bez dalšího; takovou procesní situaci svým dispozičním úkonem nepřipravil a není založena ani napadeným usnesením Krajského soudu v Brně [(§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř. ve výše citovaném znění) srov. kupř. nález ve věci

sp. zn. II. ÚS 618/01

]. Ve vztahu k jeho námitkám třeba zdůraznit, že do novelizace občanského soudního řádu provedené zák. č. 30/2000 Sb., tj. v naznačeném ohledu relevantní znění tohoto procesního předpisu, jakož i jeho následné užití z citované novely plynoucí z pohledu ústavněprávních konsekvencí Ústavní soud opakovaně vyložil tak, že je nutno dát poučení pouze potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští (kupř. nálezy ve věcech

sp. zn. III. ÚS 65/93

,

III. ÚS 104/96

,

I. ÚS 574/03

,

III. ÚS 8/04

,

II. ÚS 161/04

); a to i v nálezu, jehož rozhodovacích důvodů se stěžovatel výslovně dovolává. Pro tyto vývody tedy nelze přisvědčit podstatě jeho výhrad, naopak jeví se příslušné výtky jako zjevně neopodstatněné. Dovolání ve věci stěžovatele (z pohledu případného posouzení otázky zásadního právního významu) totiž evidentně nebylo ve smyslu nezbytných zákonných podmínek přípustné, když nezávisela jeho přípustnost ani na uvážení Nejvyššího soudu (§ 239 odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění do novelizace provedené zák. č. 30/2000 Sb.); napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy deficitem spočívajícím v absenci procesního poučení (v možnosti podat dovolání) zjevně netrpí.

Ohledně návrhu na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2005 č. j. 12 Co 861/2004-155 promítá se potom následně popsaná procesní situace v tom, že pro výjimku uvedenou v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny náležité předpoklady, když k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání nedošlo z důvodu kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval. Z toho plyne, že v tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§ 72 odst. 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Na základě uvedených důvodů, ve vztahu ke zmíněné poučovací povinnosti podrobně rozvedených zejména v judikatuře příkladmo vyjmenované, bylo proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2006