III.ÚS 104/96 · Ústavní soud České republiky

K poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě při ústním jednání dne 19.

září 1996 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. F. a spol.

proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o nesplnění

poučovací povinnosti, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včasnou a formálně bezchybnou (§§ 34, 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb.) stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 1996 (sp.

zn. 5 Co 2451/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako

soud odvolací a jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně

zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod), a to tím, že v odvolacím řízení

neučinil zadost své povinnosti vyplývající z ust. § 239 odst. 2

občanského soudního řádu a neposkytl jim, jako účastníkům řízení,

dostatečné poučení o jejich procesních právech.

V podrobnějším odůvodnění své stížnosti pak stěžovatelé

připomínají procesní průběh své věci před obecnými soudy, mají za

to, že v jejím meritu tyto soudy nerozhodly správně, a porušení

již zmíněné poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu

spatřují v tom, že - ačkoli jimi napadené rozhodnutí soudu I.

stupně potvrdil z jiných důvodů, než ze kterých vycházel tento

soud - před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil účastníky řízení

o jejich právech plynoucích z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění

zák. č. 238/1995 Sb.).

S důrazem na to, že v opravném řízení vznikla "neobvyklá

a poměrně složitá procesní situace", že šlo o "restituční věc",

která svou povahou zavazuje obecný soud ke vstřícnému

a neformalistickému postupu a s odkazem na publikovaný nález

Ústavního soudu

III. ÚS 65/93

navrhli, aby Ústavní soud napadené

rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích, jak již dříve byl označen) zrušil.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vývody

stěžovatelů odmítl, poukázal na to, že tak extenzivní výklad

ustanovení § 239 o. s. ř., jak se podává z ústavní stížnosti, již

přesahuje rámec samotné podstaty poučovací povinnosti, zejména

jestliže by se tato měla vztahovat dokonce i na právo podat

v průběhu opravného řízení návrh na vyslovení přípustnosti

dovolání, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost

zamítl.

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) využil

svého práva k věci se vyjádřit (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993

Sb.), a to podáním ze dne 12. 6. 1996; obdobně jako předsedkyně

odvolacího senátu, i on má za to, že v posuzovaném směru Krajský

soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, nepochybil

a - bez ohledu na to, že jeden ze stěžovatelů byl i před obecnými

soudy zastoupen odborně způsobilým zástupcem - dovodil, že

nevědomost stěžovatelů o důsledcích plynoucích z novely občanského

soudního řádu (zák. č. 238/1995 Sb.) nelze přičítat k tíži

obecného soudu jako porušení poučovací povinnosti ve smyslu § 5

o.s.ř.; proto i on navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost

stěžovatelů zamítl.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Podle obsahu ústavní stížnosti a jejího odůvodnění vytýkají

stěžovatelé obecnému soudu, že před vyhlášením rozsudku ve věci

samé jim neposkytl v opravném řízení poučení v tom smyslu, že

mohou vznést návrh přípustnosti opravného prostředku proti

druhostupňovému rozhodnutí (dovolání) a v tomto "opomenutí"

spatřují protiústavní zásah do svých ústavně zaručených základních

práv; ve svých vývodech však přehlížejí skutečný význam a smysl

poučovací povinnosti, která pro obecné soudy z jimi citovaného

procesního předpisu vyplývá.

Ústavní soud již dříve vyložil, jak rozumí pravomoci obecných

soudů posoudit, zda v daném případě jde o rozhodnutí zásadního

právního významu, a též i pravomoci rozhodnout o přípustnosti

dalšího opravného prostředku (dovolání) a dovodil, že rozhodnutí

v naznačeném směru spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných

soudů, aniž by se takové rozhodnutí zpravidla mohlo dotknout

ústavních kautel plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (usnesení č. 13 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu České republiky - sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995);

i když jde o rozhodnutí z doby před novelou občanského soudního

řádu danou zákonem č. 238/1995 Sb., na jeho obsahu není třeba nic

měnit ani v současné době.

Podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou

ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných

soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále

zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č.

1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to

bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být

projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení

obecných soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení § 239 odst. 2 o.

s. ř., v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout

účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to

- pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které

se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků

(zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo

sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko

soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout;

takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných

soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté

poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka

řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za

to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci

zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.

Interpretace poučovací povinnosti podaná stěžovateli

v ústavní stížnosti těmto kritériím očividně neodpovídá; nejen že

jde již nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků

obecně, ale domáhá se poskytnutí poučení o procesním postupu

(podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání) ještě

v probíhajícím řízení, tedy v době, kdy rozhodnutí v projednávané

věci nebylo soudem ještě usneseno a tedy kdy ani výsledek následné

porady senátu není (nesmí být) zřejmý; nadto konstrukce

novelizovaného znění § 239 odst. 2 o. s. ř. jednak spočívá

výslovně na aktivitě účastníka řízení samotného, jednak

o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) nerozhoduje

odvolací soud, ale podle kritérií daných zákonem o ní rozhodne až

dovolací soud sám. Je proto již pojmově vyloučeno, aby odvolací

soud - v průběhu dosud neskončeného řízení - poskytnul jeho

účastníkům "poučení in eventum", totiž pro případ, že - případně

- nebudou v odvolacím řízení úspěšní.

Z uvedeného posléze vyplývá, že odkaz stěžovatelů na nález

Ústavního soudu publikovaný pod č. 27, sv. č. 1 Sbírky nálezů

a usnesení je nepřípadný; stěžovatelé totiž přehlížejí, že

označený nález Ústavního soudu řešil procesní situaci zcela jinou,

totiž tu, kde přípustnost dovolání vyplývala přímo ze zákona a kdy

o takto přípustném (a podaném) opravném prostředku dovolací soud

- na rozdíl od procesní situace stěžovatelů - byl povinen bez

dalšího meritorně rozhodnout a v tomto smyslu také poučovací

povinnost obecných soudů z ústavního hlediska vyložil.

Ve světle těchto zásad a ve smyslu dnes již ustálených názorů

Ústavního soudu jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako

nedůvodná, aniž by bylo třeba zabývat se i dalšími nálezy

Ústavního soudu, na které stěžovatelé poukázali (

III. ÚS 74/94

,

II. ÚS 79/94,

I. ÚS 151/94

); nezbylo proto než o ní jako takové

rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je zřejmé.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 19. 9. 1996