Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 375/99 ECLI:CZ:US:2000:2.US.375.99 KI-generiert

Constitutional Court allows restitution claim by finding heirs' refusal of inheritance was under duress due to state repression.

Geschäftsnummer II.ÚS 375/99
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Gutgeheissen (Allowed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic overturned the Regional Court's dismissal of a restitution claim filed by F. S. regarding his deceased grandmother's property. The applicant argued that his legal predecessors refused the inheritance under duress because the state had deprived them of income and freedom to manage the building, which had been used for a restaurant. The Court agreed that the objective lack of legal protection for private property during the communist era constituted duress, thereby validating the heirs' refusal and ordering the lower court to retry the case.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.; § 36 Listiny základních práv a svobod; When state repression objectively prevents owners from freely disposing of property, this constitutes duress justifying refusal of inheritance under restitution laws.

Schlagwörter

KI-generiert
restitution under duress refusal of inheritance state repression era private property rights constitutional review legal predecessors objective lack of protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.
§ 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy
a svobod a čl. 90 Ústavy.
čl. 11 odst. 1 Listiny
§ 82 odst. 1 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Tíseň podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F.

S., zastoupeného Mgr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského

soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka TJ Lokomotivy P., proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999,

č. j. 22 Co 159/98-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.

1999, č. j. 22 Co 159/98-91, se zrušuje.

Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.

1999, č. j. 22 Co 159/98-91, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu

v Pardubicích ze dne 20. 10. 1997, č. j. 8 C 121/92-73, kterým

byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti

Tělovýchovné jednotě Lokomotiva P.uzavřít s ním dohodu podle

zákona č. 87/1991 Sb. na vydání domu se st. parcelou a zahradou

v kat. území P. V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení

jeho základního práva na nestranný a spravedlivý proces podle čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 90 a čl. 95 Ústavy

i právo na nabytí vlastnictví dědictvím podle čl. 11 odst. 1

Listiny.

Restituční titul spatřuje stěžovatel v ustanovení § 6 odst.

1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., kdy dědici po zemřelé A. S.

odmítli toto dědictví v dědickém řízení v tísni.

Dědici po zemřelé A. S. byly její tři děti, a to J. S., V. S.

a V. S. Pro toto odmítnutí dědictví byly státním notářstvím

povolány jejich děti, které rovněž toto dědictví odmítly.

Stěžovatel F. S. je synem zemřelého V. S. a je tedy oprávněnou

osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když

ostatní děti A. S. již zemřely a další oprávněné osoby svůj nárok

neuplatnily.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu

I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě

nedošlo k odmítnutí dědictví v tísni, aniž by vzal v úvahu všechny

skutečnosti, které dědice vedly k tomuto odmítnutí.

Tuto svou námitku rozvádí poukazem na to, že dům byl domem,

ve kterém jeho babička provozovala hostinskou činnost. Dům

sestával z velkého a malého sálu a z výčepu. Již v polovině

padesátých let jí však bylo znemožněno tuto živnost opatřením býv.

NV nadále provádět. Restaurace byla v domě zrušena a dům byl

přidělován jiným socialistickým organizacím. Na další užívání

neměla zemřelá vlastnice již žádný vliv a rovněž tak nepobírala

z domu žádné nájemné.

Nikdo z uživatelů, jak dále uvádí stěžovatel, neprováděl na

nemovitosti údržbu a zesnulá vlastnice - zůstavitelka tuto údržbu

provádět nemohla, neboť jí úředním opatřením byla odebrána možnost

příjmů.

Pokud oba soudy vyloučily u dědiců při odmítnutí dědictví

stav tísně, učinily tak s právním závěrem, že tíseň není možno

vyvozovat z toho, že dům potřebuje mnoho oprav.

Podle názoru stěžovatele s odvoláním na nález Ústavního

soudu sp. zn.

IV.ÚS 85/95

je hodnocení odvolacího soudu

jednostranné a nespravedlivé, když nevzal v úvahu poměry v letech

1959-1962, kdy nebylo možno projevovat vlastní vůli a kdy

převažoval zájem na převedení domu do soc. vlastnictví, z něhož

měl být vybudován Kulturní dům. Dům byl v důsledku užívání

socialistických organizací ve stavu, kdy vyžadoval nákladné

finanční opravy. Dědici by byli povinni opravit dům, aniž by na

něm mohli finančně profitovat, nehledě k tomu, že i případné nájmy

by šly na vázané konto u STSP.

Protože ústavní stížnost byla podána včas a nevykazovala žádné

vady podání, vzhledem ke stěžovatelem uváděnému porušení jeho

základních práv, vyžádal si Ústavní soud vyjádření soudů obou

stupňů k podané ústavní stížnosti. Okresní soud, spolu se zasláním

vyžádaného spisu sp. zn. 8 C 121/92, odkázal ve svém vyjádření na

odůvodnění svého rozsudku.

Odvolací soud, zastoupený předsedou senátu 22 Co Dr. P. K.,

odkázal rovněž na svůj rozsudek, ve kterém vysvětluje pojem

"tísně" v souzeném případě a současně prohlásil, že netrvá na

účasti při ústním jednání ve věci.

Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl

k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném

období, že stěžovatel je oprávněnou osobou a tedy osobou ve sporu

aktivně legitimovanou a vedl. účastník je osobou povinnou a tedy

osobou pasivně legitimovanou. Rovněž tak soud konstatoval, že

stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě stanovené

zákonem a stejně tak řádně v zákonné lhůtě uplatnil své právo

u soudu.

K námitce vedl. účastníka o ztrátě stavebně technického

charakteru domu č. p. 503, na základě provedeného znaleckého

posudku, dospěl soud prvého stupně k závěru, že u předmětné

nemovitosti nedošlo ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti.

Pouze u pozemků by musel soud podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb. přihlédnout k tomu, že na nich jsou umístěny

stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (kotelna

a sociální zařízení).

Zamítavé stanovisko soud prvého stupně postavit na závěru,

že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že k odmítnutí dědictví

došlo v tísni. Potřebu oprav a nedostatku financí pro provedení

údržby nelze považovat za tíseň, která by ovlivnila akt odmítnutí.

Odvolací soud se ztotožnil jednak se zjištěným skutkovým

stavem, tak, jak jej zjistil okresní soud, jednak z vyvození

právních závěrů, z nich vyplývajících. Nesporný zůstal fakt, že

byly mezi účastníky splněny podmínky pro aplikaci zákona č.

87/1991 Sb., ztotožnil se i s právním závěrem o nedostatku tísně

při odmítnutí dědictví. U pojmu "tísně" s ohledem na to, že jej

zákon ani občanský zákoník nedefinuje, s odvoláním na soudní praxi

odvolací soud dovodil, že "tíseň" je duševní stav postiženého

subjektu posouditelný podle konkrétního individuálního případu,

přičemž musí to být stav uznatelný a dosti závažný. Pokud se týká

uvedeného nálezu Ústavního soudu, v souzeném případě se o takový

případ nejedná, neboť projev vůle dědiců nebyl omezen politickým

nátlakem, neboť jednající osoby by jej učinily bez ohledu na

poměry, panující v uvedeném období.

Posléze odvolací soud rovněž dovodil, že z ustanovení § 6

odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že stav tísně se

váže k dědicům a nikoli k zůstaviteli. Důvodem odmítnutí odvolání

a potvrzení rozsudku okresního soudu byla i pro soud odvolací

skutečnost, že k jednání dědiců nedošlo v tísni.

Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatele je namítáno

porušení jeho ústavních práv, je za splnění zákonných podmínek

ústavní stížnosti dána i ingerence Ústavního soudu pro zjišťování,

zda v projednávaném případě k porušení ústavnosti došlo.

Celá problematika je soustředěna výlučně na výklad pojmu

"tísně" a na její ovlivnění vůle jednajících při aktu odmítnutí

dědictví. Ústavní soud vydal již 32 rozhodnutí týkajících se tísně

v restitučních řízeních.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího

soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav

jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož

omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách

jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno

proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času,

místu a podmínkám jednající osoby.

Předmětný dům, o jehož restituci se jedná, byl z hlediska

totalitní terminologie "výrobním prostředkem " pro provozování

hostinské činnosti. Jako takový nemohl zůstat v soukromém

vlastnictví. Byly upřednostňovány formy dobrovolného předání na

stát, kdy jednu z těchto donucovacích funkcí plnila i státní

notářství.

Proto byla původní vlastnice zbavena práva poskytovat služby

pohostinství. Byla zbavena rovněž základních vlastnických atributů

ve vztahu k vlastnictví, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní

disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat

ji v nezávadném stavebně-technickém stavu. Při odejmutí příjmů

plynoucích z nemovitostí, nebylo možné, aby této povinnosti

dostála pro nedostatek finančních prostředků. Případná půjčka by

nevedla k ničemu jinému, než k odebrání domu pro neplnění splátek,

resp. opět k jeho "dobrovolnému předání" státu. S domem měl již

bývalý MěstNV v P. ještě za života zůstavitelky své záměry. Hodlal

jej upravit na Kulturní dům ve stávající lokalitě, což se mělo

stát stavebními úpravami v rámci akce "Z". O příjmech z předmětné

nemovitosti svědčí rozhodnutí finančního odboru býv. MěstNV

v Pardubicích ze dne 6.12. 1962 ev. č. 362/61-Pell., který při

převodu správy zjišťuje, že na kontě nájemného se nacházela u STSP

v Pardubicích č. ú. 260385 částka 802,90 Kčs a na fondu oprav

částka 3.633,90 Kčs. Tyto částky byly účelově vázány. V tomto

výměru je obsažen pokyn pro přejímající orgán, aby zjistil, kam

bylo placeno nájemné.

Nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stav tísně nelze

vztahovat na zůstavitele, nýbrž na jeho dědice v době odmítnutí

dědictví. Ze spisu i z výpovědi svědků vyplývá, že již při

dědickém řízení byla po dědicích požadována povinnost převzetí

úhrady Kčs 30.000,- jedním z každých (byli tři) za provedené

práce. V té době dům sloužil jako sklad nábytku, zda a komu byl

placen nájem není známo. Dědické řízení si vyžádalo několikeré

projednání, neboť dědicové stále nebyli rozhodnuti, jak

s dědictvím naloží.

Postavení dědiců ve vztahu k zůstavitelce bylo determinováno

třídní klasifikací, neboť se jednalo o děti živnostnice. Jejich

postavení po finanční stránce bylo obdobné jako zůstavitelky. Její

syn V. S., otec stěžovatele, byl jako výběrčí zaměstnán

u Východočeských elektráren a nelze hovořit o tom, že ze svého

platu by mohl hradit svůj podíl na stavebních pracích domu

z něhož nic neměl a které by si vyžádaly statisícové částky. Jako

zaměstnanec státního podniku měl rovněž oprávněné obavy o své

zaměstnání.

Plénum Ústavního soudu již ve svém nálezu

Pl.ÚS 16/93

interpretovalo pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,

spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by

zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni

uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle

nálezu Ústavního soudu

sp. zn. II.ÚS 59/95

při posuzování naplnění

znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na

paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku

nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany

soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím

stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro

projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Konečně i stěžovatelem uváděný nález

sp. zn. IV.ÚS 85/95

uvádí, že pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti

s politickým nátlakem období let 1948 - 1989. Za stav tísně je

proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí

volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je

omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence

právního a demokratického státu. Tento stav navíc samostatně

kvalifikuje zákon č. 198/1993 Sb., který inkriminované období

označuje jako destrukci tradičních principů vlastnického práva.

V projednávané věci ve vztahu k dědicům se jednalo

o nespornou tíseň, neboť při zachování možností provádění

pohostinských nebo jakýchkoli jiných služeb, které by

z nemovitosti dědicům nesly příjmy, by se nikdy této nemovitosti,

jako jediného rodinného majetku, nevzdali. Již vyloučení jakékoli

dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí hrubým způsobem

narušuje jeden ze základních principů vlastnictví.

Protože je u stěžovatele splněna podmínka ustanovení § 6

odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k odmítnutí dědictví

jeho zákonnými předchůdci došlo v tísni, došlo současně ze strany

soudů k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhovět a rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91,

zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 2000