Constitutional Court allows restitution claim by finding heirs' refusal of inheritance was under duress due to state repression.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic overturned the Regional Court's dismissal of a restitution claim filed by F. S. regarding his deceased grandmother's property. The applicant argued that his legal predecessors refused the inheritance under duress because the state had deprived them of income and freedom to manage the building, which had been used for a restaurant. The Court agreed that the objective lack of legal protection for private property during the communist era constituted duress, thereby validating the heirs' refusal and ordering the lower court to retry the case.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb.; § 36 Listiny základních práv a svobod; When state repression objectively prevents owners from freely disposing of property, this constitutes duress justifying refusal of inheritance under restitution laws.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Tíseň podle zákona o mimosoudních rehabilitacích
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti F.
S., zastoupeného Mgr. J. S., za účasti účastníka řízení Krajského
soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka TJ Lokomotivy P., proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999,
č. j. 22 Co 159/98-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.
1999, č. j. 22 Co 159/98-91, se zrušuje.
Odůvodnění
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4.
1999, č. j. 22 Co 159/98-91, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Pardubicích ze dne 20. 10. 1997, č. j. 8 C 121/92-73, kterým
byla zamítnuta žaloba stěžovatele o uložení povinnosti
Tělovýchovné jednotě Lokomotiva P.uzavřít s ním dohodu podle
zákona č. 87/1991 Sb. na vydání domu se st. parcelou a zahradou
v kat. území P. V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení
jeho základního práva na nestranný a spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 90 a čl. 95 Ústavy
i právo na nabytí vlastnictví dědictvím podle čl. 11 odst. 1
Listiny.
Restituční titul spatřuje stěžovatel v ustanovení § 6 odst.
1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., kdy dědici po zemřelé A. S.
odmítli toto dědictví v dědickém řízení v tísni.
Dědici po zemřelé A. S. byly její tři děti, a to J. S., V. S.
a V. S. Pro toto odmítnutí dědictví byly státním notářstvím
povolány jejich děti, které rovněž toto dědictví odmítly.
Stěžovatel F. S. je synem zemřelého V. S. a je tedy oprávněnou
osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když
ostatní děti A. S. již zemřely a další oprávněné osoby svůj nárok
neuplatnily.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
I. stupně, když se ztotožnil s jeho závěrem, že v daném případě
nedošlo k odmítnutí dědictví v tísni, aniž by vzal v úvahu všechny
skutečnosti, které dědice vedly k tomuto odmítnutí.
Tuto svou námitku rozvádí poukazem na to, že dům byl domem,
ve kterém jeho babička provozovala hostinskou činnost. Dům
sestával z velkého a malého sálu a z výčepu. Již v polovině
padesátých let jí však bylo znemožněno tuto živnost opatřením býv.
NV nadále provádět. Restaurace byla v domě zrušena a dům byl
přidělován jiným socialistickým organizacím. Na další užívání
neměla zemřelá vlastnice již žádný vliv a rovněž tak nepobírala
z domu žádné nájemné.
Nikdo z uživatelů, jak dále uvádí stěžovatel, neprováděl na
nemovitosti údržbu a zesnulá vlastnice - zůstavitelka tuto údržbu
provádět nemohla, neboť jí úředním opatřením byla odebrána možnost
příjmů.
Pokud oba soudy vyloučily u dědiců při odmítnutí dědictví
stav tísně, učinily tak s právním závěrem, že tíseň není možno
vyvozovat z toho, že dům potřebuje mnoho oprav.
Podle názoru stěžovatele s odvoláním na nález Ústavního
soudu sp. zn.
IV.ÚS 85/95
je hodnocení odvolacího soudu
jednostranné a nespravedlivé, když nevzal v úvahu poměry v letech
1959-1962, kdy nebylo možno projevovat vlastní vůli a kdy
převažoval zájem na převedení domu do soc. vlastnictví, z něhož
měl být vybudován Kulturní dům. Dům byl v důsledku užívání
socialistických organizací ve stavu, kdy vyžadoval nákladné
finanční opravy. Dědici by byli povinni opravit dům, aniž by na
něm mohli finančně profitovat, nehledě k tomu, že i případné nájmy
by šly na vázané konto u STSP.
Protože ústavní stížnost byla podána včas a nevykazovala žádné
vady podání, vzhledem ke stěžovatelem uváděnému porušení jeho
základních práv, vyžádal si Ústavní soud vyjádření soudů obou
stupňů k podané ústavní stížnosti. Okresní soud, spolu se zasláním
vyžádaného spisu sp. zn. 8 C 121/92, odkázal ve svém vyjádření na
odůvodnění svého rozsudku.
Odvolací soud, zastoupený předsedou senátu 22 Co Dr. P. K.,
odkázal rovněž na svůj rozsudek, ve kterém vysvětluje pojem
"tísně" v souzeném případě a současně prohlásil, že netrvá na
účasti při ústním jednání ve věci.
Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku dospěl
k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném
období, že stěžovatel je oprávněnou osobou a tedy osobou ve sporu
aktivně legitimovanou a vedl. účastník je osobou povinnou a tedy
osobou pasivně legitimovanou. Rovněž tak soud konstatoval, že
stěžovatel vyzval povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě stanovené
zákonem a stejně tak řádně v zákonné lhůtě uplatnil své právo
u soudu.
K námitce vedl. účastníka o ztrátě stavebně technického
charakteru domu č. p. 503, na základě provedeného znaleckého
posudku, dospěl soud prvého stupně k závěru, že u předmětné
nemovitosti nedošlo ke změnám v prvcích dlouhodobé životnosti.
Pouze u pozemků by musel soud podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. přihlédnout k tomu, že na nich jsou umístěny
stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (kotelna
a sociální zařízení).
Zamítavé stanovisko soud prvého stupně postavit na závěru,
že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že k odmítnutí dědictví
došlo v tísni. Potřebu oprav a nedostatku financí pro provedení
údržby nelze považovat za tíseň, která by ovlivnila akt odmítnutí.
Odvolací soud se ztotožnil jednak se zjištěným skutkovým
stavem, tak, jak jej zjistil okresní soud, jednak z vyvození
právních závěrů, z nich vyplývajících. Nesporný zůstal fakt, že
byly mezi účastníky splněny podmínky pro aplikaci zákona č.
87/1991 Sb., ztotožnil se i s právním závěrem o nedostatku tísně
při odmítnutí dědictví. U pojmu "tísně" s ohledem na to, že jej
zákon ani občanský zákoník nedefinuje, s odvoláním na soudní praxi
odvolací soud dovodil, že "tíseň" je duševní stav postiženého
subjektu posouditelný podle konkrétního individuálního případu,
přičemž musí to být stav uznatelný a dosti závažný. Pokud se týká
uvedeného nálezu Ústavního soudu, v souzeném případě se o takový
případ nejedná, neboť projev vůle dědiců nebyl omezen politickým
nátlakem, neboť jednající osoby by jej učinily bez ohledu na
poměry, panující v uvedeném období.
Posléze odvolací soud rovněž dovodil, že z ustanovení § 6
odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že stav tísně se
váže k dědicům a nikoli k zůstaviteli. Důvodem odmítnutí odvolání
a potvrzení rozsudku okresního soudu byla i pro soud odvolací
skutečnost, že k jednání dědiců nedošlo v tísni.
Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatele je namítáno
porušení jeho ústavních práv, je za splnění zákonných podmínek
ústavní stížnosti dána i ingerence Ústavního soudu pro zjišťování,
zda v projednávaném případě k porušení ústavnosti došlo.
Celá problematika je soustředěna výlučně na výklad pojmu
"tísně" a na její ovlivnění vůle jednajících při aktu odmítnutí
dědictví. Ústavní soud vydal již 32 rozhodnutí týkajících se tísně
v restitučních řízeních.
Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem odvolacího
soudu, že v případě tísně se jedná výhradně o duševní stav
jednající osoby. Jedná se o stav svobody projevu vůle, jehož
omezení, resp. podmínění netkví pouze ve vnitřních příčinách
jednající osoby, nýbrž a převážně v příčinách vnějších. Nutno
proto každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k času,
místu a podmínkám jednající osoby.
Předmětný dům, o jehož restituci se jedná, byl z hlediska
totalitní terminologie "výrobním prostředkem " pro provozování
hostinské činnosti. Jako takový nemohl zůstat v soukromém
vlastnictví. Byly upřednostňovány formy dobrovolného předání na
stát, kdy jednu z těchto donucovacích funkcí plnila i státní
notářství.
Proto byla původní vlastnice zbavena práva poskytovat služby
pohostinství. Byla zbavena rovněž základních vlastnických atributů
ve vztahu k vlastnictví, jako je věc užívat, držet ji, právo s ní
disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat
ji v nezávadném stavebně-technickém stavu. Při odejmutí příjmů
plynoucích z nemovitostí, nebylo možné, aby této povinnosti
dostála pro nedostatek finančních prostředků. Případná půjčka by
nevedla k ničemu jinému, než k odebrání domu pro neplnění splátek,
resp. opět k jeho "dobrovolnému předání" státu. S domem měl již
bývalý MěstNV v P. ještě za života zůstavitelky své záměry. Hodlal
jej upravit na Kulturní dům ve stávající lokalitě, což se mělo
stát stavebními úpravami v rámci akce "Z". O příjmech z předmětné
nemovitosti svědčí rozhodnutí finančního odboru býv. MěstNV
v Pardubicích ze dne 6.12. 1962 ev. č. 362/61-Pell., který při
převodu správy zjišťuje, že na kontě nájemného se nacházela u STSP
v Pardubicích č. ú. 260385 částka 802,90 Kčs a na fondu oprav
částka 3.633,90 Kčs. Tyto částky byly účelově vázány. V tomto
výměru je obsažen pokyn pro přejímající orgán, aby zjistil, kam
bylo placeno nájemné.
Nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že stav tísně nelze
vztahovat na zůstavitele, nýbrž na jeho dědice v době odmítnutí
dědictví. Ze spisu i z výpovědi svědků vyplývá, že již při
dědickém řízení byla po dědicích požadována povinnost převzetí
úhrady Kčs 30.000,- jedním z každých (byli tři) za provedené
práce. V té době dům sloužil jako sklad nábytku, zda a komu byl
placen nájem není známo. Dědické řízení si vyžádalo několikeré
projednání, neboť dědicové stále nebyli rozhodnuti, jak
s dědictvím naloží.
Postavení dědiců ve vztahu k zůstavitelce bylo determinováno
třídní klasifikací, neboť se jednalo o děti živnostnice. Jejich
postavení po finanční stránce bylo obdobné jako zůstavitelky. Její
syn V. S., otec stěžovatele, byl jako výběrčí zaměstnán
u Východočeských elektráren a nelze hovořit o tom, že ze svého
platu by mohl hradit svůj podíl na stavebních pracích domu
z něhož nic neměl a které by si vyžádaly statisícové částky. Jako
zaměstnanec státního podniku měl rovněž oprávněné obavy o své
zaměstnání.
Plénum Ústavního soudu již ve svém nálezu
Pl.ÚS 16/93
interpretovalo pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem,
spojeným s obdobím let 1948 až 1989. Jiná interpretace by
zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, v tísni
uzavřeným úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti. Podle
nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II.ÚS 59/95
při posuzování naplnění
znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na
paměti, že ve skutečném právním státě se nikdo dobrovolně majetku
nezbavuje a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany
soukromého vlastnictví oním objektivně působícím a existujícím
stavem, tedy vnější příčinou tísně a toto pak i pohnutkou pro
projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Konečně i stěžovatelem uváděný nález
sp. zn. IV.ÚS 85/95
uvádí, že pojem tísně je nutno interpretovat v souvislosti
s politickým nátlakem období let 1948 - 1989. Za stav tísně je
proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí
volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je
omezován represivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence
právního a demokratického státu. Tento stav navíc samostatně
kvalifikuje zákon č. 198/1993 Sb., který inkriminované období
označuje jako destrukci tradičních principů vlastnického práva.
V projednávané věci ve vztahu k dědicům se jednalo
o nespornou tíseň, neboť při zachování možností provádění
pohostinských nebo jakýchkoli jiných služeb, které by
z nemovitosti dědicům nesly příjmy, by se nikdy této nemovitosti,
jako jediného rodinného majetku, nevzdali. Již vyloučení jakékoli
dispozice s tímto majetkem v případě jeho převzetí hrubým způsobem
narušuje jeden ze základních principů vlastnictví.
Protože je u stěžovatele splněna podmínka ustanovení § 6
odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., neboť k odmítnutí dědictví
jeho zákonnými předchůdci došlo v tísni, došlo současně ze strany
soudů k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení § 82 odst. 1,
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhovět a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1999, č. j. 22 Co 159/98-91,
zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. února 2000