II.ÚS 59/95 · Ústavní soud České republiky

Pojem "tíseň" podle restitučních předpisů

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti F. P. a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co 432/94-65, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1994, čj. 19 Co

432/94-65, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozsudek Okresního

soudu v Prostějově ze dne 31. 3. 1994, čj. 4 C 161/92-46, jímž byl

zamítnut návrh na uložení povinnosti Bytovému podniku města P., s.

p., se sídlem v P., vydat činžovní dům č. p. 2319 se stavební

parcelou a zahradou, opírající se o tvrzení, že stěžovatelky

uzavřely darovací smlouvu 5. července 1965 v tísni, vytýkají

stěžovatelky Krajskému soudu v Brně nesprávný výklad podmínky

restitučního nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. tísně a v důsledku

toho i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listina). Konkrétně uvedly, že tíseň byla dána

objektivně existujícím stavem v době uzavření smlouvy a spočívala

zejména v ekonomickém postavení stěžovatelek, když první

stěžovatelka pobírala vdovský důchod, druhá stěžovatelka měsíční

mzdu 1 500,- Kčs, byla rozvedená, vyživovala dceru a pečovala

o první stěžovatelku. Navíc tíseň spočívala v celém režimu

hospodaření, ke kterému byly obě stěžovatelky donuceny a který jim

nedovoloval nemovitostí disponovat a tak získat prostředky k její

řádné údržbě. Za pohnutku k darování pak obě stěžovatelky označily

snahu zamezit dalšímu chátrání nemovitosti, s tím, že o chátrání

nemovitosti svědčí i stanovená hodnota ke dni darování ve výši 28

627,- Kčs.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zdůraznil, že úkolem

Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů

obecně, ale pouze v souvislosti s posouzením, zda soudy ve své

činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Pokud

stěžovatelky poukazovaly na porušení práva dle čl. 11 odst. 1

Listiny, krajský soud zdůraznil, že toto není v ústavní stížnosti

blíže odůvodněno, přitom citovaným ustanovením Listiny je chráněno

vlastnické právo jako takové, tedy již konstituované a nikoliv

pouze tvrzený nárok na ně. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti.

Bytový podnik města P., s. p., se dle ustanovení § 28 odst.

2 zák. č. 182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka řízení

vzdal.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat

celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat

hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně

Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo

spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté

Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen Úmluva), zejm. čl. 6 odst. 1. V tomto směru

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 4C 161/92 Okresního soudu

v Prostějově, že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelek,

opřeným o ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, skutkově i právně zabývaly, přičemž

oba soudy v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že

k převodu nemovitostí (činžovní dům se zahradou) stěžovatelek

darovací smlouvou došlo nikoliv za splnění podmínky tísně.

Přihlédly přitom k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelek,

majícím za následek nemožnost obhospodařovat nemovitost, současně

však vzaly za prokázáno, že šlo u stěžovatelek o svobodný projev

vůle, když nebyla prokázána danost jakéhokoliv nátlaku ze strany

odpůrce či státních orgánů za účelem jejich donucení k uzavření

předmětné darovací smlouvy.

V projednávané věci bylo tedy předpokladem úspěšnosti návrhu

stěžovatelek prokázání splnění znaku tísně, kterým je třeba ve

smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. rozumět

hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav, který

doléhá na jednajícího takovým způsobem a takovou závažností, že

učiní právní úkon, který by byl jinak neučinil a nebo

u dvoustranných (vícestranných) jednání úkon neuzavřel. Tíseň musí

mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; musí tedy

být pro ni dán objektivní důvod a současně se musí stát

i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná

ke svému neprospěchu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

5. 3. 1993, 3 Cdo 47/92; stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu ČR z 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). Dále však půjde

o to, zda pouhé vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého

vlastnictví v době nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) zakládalo

tíseň pro účely restitučních předpisů či nikoliv. Protože ve

skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, bude

vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním

objektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní a tato pak

i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému

neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska

jednotlivce ztrácelo smysl. V daném případě nešlo o uvedenou

situaci právě proto, že stěžovatelky byly sociálně slabé, neboť

prvá stěžovatelka byla důchodkyně a měsíční mzda druhé činila 1

500,- Kčs, přitom jedna byla vdova, druhá byla rozvedená, navíc

s vyživovací povinností k dítěti, což je přesně situace, za níž by

v právním státě právě vlastnictví činžovního domu nepochybně

posilovalo jejich postavení a ne naopak. Jinými slovy, Ústavní

soud se nemůže ztotožnit se závěry obecných soudů o tom, že šlo

o svobodný projev vůle a nikoliv tíseň, jestliže vedl k dalšímu

zhoršení sociálního postavení stěžovatelek, neboť kromě toho, že

neměly valných příjmů, přišly darováním i o majetek. Nedostatek

zákonné ochrany soukromého vlastnictví se tedy v projednávané věci

konkrétně projevil nejen ve stavu nemovitosti, ale též ve

skutečnosti, že ačkoliv stěžovatelky byly sociálně slabé, přesto

přistoupily na darování.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené

rozhodnutí je rozhodnutí, které ve svém celku neodpovídá naplnění

Úmluvou upraveného práva na spravedlivý proces, čímž došlo

k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále čl. 90 Ústavy ve spojení

s § 1 o.s.ř. a Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí

zrušit. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nejde o kategorii tísně

v přísně civilistickém smyslu slova, ale se zřetelem na smysl

a účel restitučního zákona. Což je také důvod, proč si zákonodárce

v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil

s obecnou úpravou obsaženou v OZ a přistoupil k vydání zvláštních

restitučních předpisů.

Zcela na závěr se uvádí, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou

vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány

i osoby.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 1995