IV.ÚS 1988/17 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti F. V., nyní ve Věznici Všehrdy, zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1321/1, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2017, č. j. 18 Nt 706/2017-13, a proti provedení prohlídek, takto:

Ústavní stížnost i návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení příkazu k domovní prohlídce a přednostního projednání věci, neboť je přesvědčen, že postupem orgánů veřejné moci byl zkrácen v právu na spravedlivý proces, nedotknutelnost obydlí, osoby a jejího soukromí, právu na ochranu písemností a na obhajobu.

Napadeným příkazem byla podle ustanovení § 83 odst. 1 a 83a odst. 1 trestního řádu, pro podezření, že se zde nacházejí věci důležité pro trestní řízení, nařízena prohlídka v blíže popsaném rodinném domě užívaném manželkou stěžovatele, který je ve vlastnictví akciové společnosti, jejíž je manželka stěžovatele statutární ředitelkou.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně poukazuje na nařízení a provedení domovních prohlídek v roce 2013, odkazuje na judikaturu vztahující se k domovní prohlídce, jakožto neodkladnému a neopakovatelnému úkonu. K napadenému příkazu k prohlídce stěžovatel uvádí, že byl předán pouze jeho manželce, i přesto, že stěžovatel dům až do nástupu výkonu trestu odnětí svobody rovněž užíval, a proto je přesvědčen, že příkaz měl být doručen i jemu. Ve výroku příkazu pak stěžovatel není označen za podezřelého on, ale jeho manželka, ačkoliv podle odůvodnění je tomu naopak.

Podle stěžovatele je příkaz k prohlídce založen na spekulacích policejního orgánu, který soud nekriticky a bez důkazní opory přijal. Podkladem jsou občanskoprávní řízení, která jsou vedena bez účasti stěžovatele či jeho manželky, a podle stěžovatele nebylo namístě, aby policejní orgán do nich s ohledem na zásahu ultima ratio vstupoval. Stěžovatel rozporuje neodkladnost úkonu a nemá ani informace, že by v souvislostí s věcí byly nějaké osoby zadrženy. Dále uvádí, že jeho manželka nebyla vyzvána k vydání věcí, pro které byla prohlídka nařízena, a není patrné, proč by se hledané věci měly nacházet právě v prohlíženém domě. Manželka stěžovatele ani on nebyli před provedením prohlídky vyslechnuti. Stěžovatel je přesvědčen, že prohlídka byla nařízena k zajištění podkladů pro jiná řízení. Souběžně z nařízenou domovní prohlídkou byla v neupřesněném termínu provedena i prohlídka osobních věcí stěžovatele ve věznici a byly mu zabaveny písemnosti - jak osobního charakteru (korespondence), tak i písemnosti nemající k věci žádný vztah. To vše v situaci, kdy stěžovatel byl ve dvou trestních věcech pravomocně odsouzen a současně probíhá jeho další trestní stíhání. Stěžovatel neměl o svých písemnostech přehled, a proto neví, jaké konkrétní písemnosti mu byly odebrány, neboť mu nebyl poskytnut jejich seznam. Podle stěžovatele bylo postupováno nesprávně podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a nikoliv podle trestního řádu. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (zejm.

sp. zn. Pl. ÚS 47/13

).

Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat. Uvedená maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele orgány veřejné moci vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Ústavní soud je proto ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup orgánů veřejné moci vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadeným příkazem či jeho provedením došlo k porušení základních práv stěžovatele, což však neshledal.

Podle ustanovení § 82 a § 83 trestního řádu nařídí soud domovní prohlídku, je-li důvodné podezření, že v dotčených prostorách se nachází věc důležitá pro trestní řízení. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Podle § 160 odst. 4 trestního řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu, nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést; vždy je třeba uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Příkaz musí být doručen osobě, u níž se prohlídka koná, a to při prohlídce, v případě existence překážek do 24 hodin od jejich odpadnutí. Na základě příkazu provede domovní prohlídku policejní orgán.

Z příkazu k prohlídce musí být, byť v (minimálním) nezbytném rozsahu, interpretací seznatelné, co vedlo soud k jeho vydání; v opačném případě trpí příkaz závažnou vadou, která se bezprostředně dotýká ústavně zaručených práv. V daném případě však napadený příkaz popsané vady nemá, jakkoliv stěžovatel může subjektivně nedostatečnost cítit. Z příkazu je patrné, jakým podezřelým jednáním byl příkaz iniciován, i jaké věci by se měly v dotčeném objektu nacházet - byly dostatečně specifikovány. Jde přitom o věci (listiny, účetnictví aj.) zničitelné či (elektronické nosiče dat) pozměnitelné (viz též

sp. zn. I. ÚS 2816/15

). Soud uvedl, proč nařídil prohlídku jako neodkladný úkon v souladu s § 160 odst. 4 trestního řádu. Odůvodnění příkazu považuje Ústavní soud i s ohledem na zmíněnou judikaturu za ústavně konformní, příkaz nepřekračuje meze stanovené judikaturou pro nařízení a provedení domovní prohlídky, a proto v postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, které by svědčily o porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Tento závěr nikterak nepředjímá další průběh trestního řízení a jeho výsledek.

S ohledem na pobyt stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody byla domovní prohlídce přítomna jeho manželka, která podala proti příkazu k domovní prohlídce samostatnou ústavní stížnost - věc je vedena pod

sp. zn. I. ÚS 1989/17

.

Podle soudní praxe je osobou, u níž se domovní prohlídka provádí, ta, která obydlí skutečně užívá (vlastník, nájemce, podnájemce, popř. osoby jim blízké); je-li takových osob více, postačuje doručení potřebných dokumentů (příkazu) jedné z nich (viz

sp. zn. IV. ÚS 3371/13

). Proto je správný postup, byl-li v daném případě příkaz k domovní prohlídce i opis protokolu o jejím provedení předán pouze prohlídce osobně přítomné manželce stěžovatele. Podle protokolu o prohlídce ani manželka stěžovatele, ani její přítomný advokát, neuplatnili žádné námitky k postupu policejního orgánu či zajištěným věcem. Manželka stěžovatele byla před zahájením prohlídky vyslechnuta a zájmové věci vydala dobrovolně. Policejní orgán tedy při provádění domovní prohlídky neporušil žádné zákonné omezení stanovené v trestním řádu.

S ohledem na uvedené okolnosti je ústavní stížnost v části směřující proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor (pozemků) zjevně neopodstatněná.

Prohlídku osobních věcí stěžovatele ve věznici neprovedl policejní orgán na základě příkazu soudu, ale vězeňská služba v rozsahu daném jí v ustanovení § 28 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody").

Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nápravy nelze dosáhnout jiným způsobem, především příslušnými procesními prostředky. Pokud orgány veřejné moci postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ve vztahu subsidiarity. Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 78 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, provádí krajské státní zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává, dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu; státní zástupce je mj. oprávněn vydávat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu. Namítá-li stěžovatel, že prohlídka nebyla provedena v souladu s ustanovením § 28 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, bylo k prověření této věci příslušné především krajské státní zastupitelství. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by navrhovatel své podání směřoval k příslušnému orgánu veřejné moci, a proto Ústavní soud jeho podání považuje za předčasné. Na vyčerpání tohoto prostředku nápravy Ústavní soud trval i ve své předchozí judikatuře (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1780/11

,

IV. ÚS 3834/11

,

IV. ÚS 2742/15

či

III. ÚS 3635/16

).

V části týkající se prohlídky provedené ve věznici je tedy ústavní stížnost podle § 75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Požadavek na vydání předběžného opatření ve vztahu k této prohlídce sdílí osud této části ústavní stížnosti, a proto jej Ústavní soud odmítl.

Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost i připojené návrhy odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu