III.ÚS 3219/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o návrhu navrhovatele Bc. Ladislava Regnarda, označenému jako "Dovolání, ústavní stížnost. Žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.", takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 26. 9. 2016 byl Ústavnímu soudu doručen shora označený návrh, který se týká exekučního řízení (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2012 č. j. 9 Co 77/2012-102, kterým mělo být odmítnuto odvolání navrhovatele proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 4. 2011 č. j. 27 EXE 2310/2011-26). Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny procesní předpoklady jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

2. Třebaže byl dosud navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (viz např. řízení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 1303/15

,

II. ÚS 3616/15

,

III. ÚS 287/16

aj.), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu.

3. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení (pro konkrétní řízení) neefektivním a formalistickým. S právními následky takto podané ústavní stížnosti již byl navrhovatel dostatečně seznámen, přičemž tyto důsledky již i pocítil (viz např. odmítavá usnesení ve věcech

sp. zn. II. ÚS 3616/15

,

III. ÚS 287/16

,

I. ÚS 1511/15

aj.).

4. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl navrhovatel znovu vyzván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

5. Z uvedených důvodů se tudíž Ústavní soud i zde uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu