IV.ÚS 1540/16 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Miloslava Ryšánka, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 Cdo 4164/2015-277, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 19 Co 54/2015-258, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 13. 5. 2016 stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí v řízení o přiznání peněžité náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým konkurzním řízením. Prvotní vyhovující rozsudek ve věci byl odvolacím soudem zrušen, po druhém projednání byl stěžovatelem uplatněný nárok shledán promlčeným, což odvolací soud potvrdil. Dovolací soud však námitku promlčení nepovažoval za důvodnou a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání - ten vrátil věc k projednání potřetí nalézacímu soudu. Nalézací soud žalobě vyhověl, odvolací soud rozsudek změnil a rozhodl, že k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě sice došlo, ale peněžní náhradu stěžovateli nepřiznal. Následné dovolání bylo odmítnuto.

Stěžovatel namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení spatřuje především v přístupu soudů v projednávání jeho věci; v průběhu řízení nabyl dojmu, že soudy rozhodují podle své libovůle, což mělo za následek, že celé řízení trvá pět let. Uvádí, že se soudy bez bližšího odůvodnění nezabývaly jeho argumentací a že odvolací soud měl zformulovat úsudek o skutečnostech, které zapříčinily, že řízení trvalo déle, než je zákonná osmnáctiměsíční lhůta.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nemá postavení obecného soudu dalšího stupně a nenáleží mu tedy znovu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že ve stížnosti jde toliko o otázku výkladu a aplikace běžného práva a námitky stěžovatele zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity nezbytné pro případný kasační zásah Ústavního soudu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů soudy tímto způsobem rozhodly, jejich právní úvahy jsou zřetelné, logické a celkové odůvodnění nevybočuje z mezí ústavní konformity. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích taková pochybení, ze kterých by mohl dovodit tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Pouhý fakt, že závěry napadených rozhodnutí nekorespondují s očekáváním stěžovatele, nepředstavuje porušení ústavního práva. Principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud v rozhodnutí podrobně reagoval na každou jednotlivou námitku či argument účastníka, ale postačí, že se v rozhodnutí vypořádá s těmi, které jsou pro řízení relevantní, a to takovým způsobem, aby bylo z rozhodnutí zřetelně odvoditelné, z jakého důvodu nemůže obstát stěžovatelem uplatněný nárok.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení některého ze stěžovatelem uvedených ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu