Constitutional Court dismisses appeal on small claim as non-qualifying defect under civil procedure law.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky GELLIVARA a. s., sídlem náměstí 14. října 1307/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. dubna 2016 č. j. 42 C 419/2015-21, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník řízení se jako žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 5 626 Kč s příslušenstvím, jakožto dlužného nájemného za užívání blíže specifikovaného pozemku dle nájemní smlouvy ze dne 21. 3. 2011. Stěžovatelka namítala neplatnost smlouvy o nájmu pozemku pro neurčitost předmětu nájmu a pro rozpor s dobrými mravy, a dále poukazovala na neužívání pozemku.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v napadeném rozsudku k závěru, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření platné nájemní smlouvy, z níž jednoznačně vyplývá specifikace předmětu nájmu. Skutečnost, že stěžovatelka předmět nájmu neužívala, byť jí v tom vedlejší účastník řízení nebránil, nebyla pro platnost nájemní smlouvy rozhodná. Povinnost platit nájemné stěžovatelka neplnila, a proto obvodní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud nesprávně posoudil skutkový stav věci, neboť se řádně nevypořádal se všemi předloženými důkazy, a dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru. Má za to, že obvodní soud nepostupoval v souladu s § 132 občanského soudního řádu, když se nevypořádal s námitkou pravosti a správnosti listiny předložené vedlejším účastníkem řízení (smlouvy o nájmu pozemku ze dne 21. 3. 2011). V tom stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv (viz sub 1).

5. Stěžovatelka rovněž poukázala na neoprávněnost požadavku vedlejšího účastníka řízení na zaplacení úroku z prodlení z částky 1 874 Kč za dobu od 1. 7. 2015 do 1. 9. 2015, neboť splátka nájemného za předmětné období se nesnížila až podáním výpovědi z nájmu, nýbrž je vzhledem k ukončení nájemního vztahu k 30. 9. 2015 od počátku nižší. Právní závěry obvodního soudu jsou podle stěžovatelky zcela v rozporu s hmotným právem.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud na základě posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy je rozhodování orgánů veřejné moci stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé obsahově vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad.

8. Předmětem sporu je částka ve výši 5 626 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002

sp. zn. IV. ÚS 695/01

, ze dne 30. 8. 2001

sp. zn. IV. ÚS 248/01

, ze dne 21. 3. 2001

sp. zn. IV. ÚS 8/01

, ze dne 25. 8. 2004

sp. zn. III. ÚS 405/04

(U 43/34 SbNU 421), ze dne 18. 1. 2006

sp. zn. III. ÚS 602/05

, ze dne 4. 4. 2007

sp. zn. III. ÚS 748/07

, nález ze dne 25. 7. 2012

sp. zn. I. ÚS 988/12

(N 132/66 SbNU 61) a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (viz sub 10), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě bagatelních částek je zřejmé, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, která byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní (viz již usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001

sp. zn. II. ÚS 436/01

, popř. usnesení ze dne 18. 6. 2001

sp. zn. IV. ÚS 101/01

a množství na ně navazujících usnesení).

10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013

sp. zn. III. ÚS 3672/12

, ze dne 9. 1. 2013

sp. zn. II. ÚS 4668/12

, ze dne 12. 12. 2012

sp. zn. III. ÚS 4497/12

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí obvodního soudu obsahuje odůvodnění, které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu