Constitutional Court dismisses appeal claiming property rights violation due to land registry data errors.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem Slivenecká 6, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 As 192/2015-49, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 25. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že stěžovatel podal dne 18. 12. 2013 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu nadepsanou jako "porušení zákona a nečinnost". Popsal v ní postup žalovaného Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, který prý v rozporu s obsahem listin, na základě kterých byla ve stěžovatelově žalobě blíže specifikovaná nemovitost do katastru nemovitostí zapsána, provedl změnu údajů týkajících se této nemovitosti a vytvořil tak podle stěžovatele nesoulad mezi údaji zapsanými v katastru nemovitostí a listinami, na základě nichž k zápisu nemovitosti došlo. Tímto pochybením katastrální úřad rovněž změnil právní vztahy k nemovitosti a porušil tak základní právo stěžovatele vlastnit majetek. Krajský soud následně svým usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. 10 A 158/2013-96 stěžovatelovu žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu podle § 82 s. ř. s., jak soud žalobu stěžovatele vyhodnotil, totiž podle jeho názoru nebyly splněny, neboť stěžovatel se mohl již dříve domáhat přezkoumání rozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu, což představuje rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud v této souvislosti poukázal na subsidiaritu žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu a donucení, která znemožňuje nejen úspěšné podání takové žaloby tam, kde mohla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ale i v případě, kdy dříve podaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nebyla úspěšná (což byl ostatně i případ stěžovatele).

3. Následná kasační stížnost stěžovatele proti zmíněnému usnesení krajského soudu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když se tento soud plně ztotožnil se závěrem o nepřípustnosti stěžovatelovy žaloby. Byla-li totiž změna údajů v katastru nemovitostí provedena správním rozhodnutím katastrálního úřadu, není možné se úspěšně domáhat ochrany proti takto vzniklému stavu v katastru nemovitostí žalobou proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu. To jednoznačně plyne ze subsidiarity zásahové žaloby ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že otázka namítaného nesouladu údajů v katastru nemovitostí s listinami, na jejichž základě byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byla v letech 2003 až 2010 opakovaně k podnětu stěžovatele řešena jak správními orgány, tak i správními soudy. V rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 As 17/2010, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že údaje o geometrickém a polohovém určení předmětné nemovitosti jsou v souladu s listinami založenými u katastrálního úřadu.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (resp. též správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí. Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil.

6. K uvedenému možno s ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu především uvést, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se zcela míjí s odůvodněním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když stěžovatel v podstatě pouze uvádí, jak podle jeho názoru katastrální úřad v letech 1998 až 1999 pochybil, neboť patrně přehlédl stěžovatelem v ústavní stížnosti identifikovanou parcelu. Z tohoto úhlu pohledu však Ústavní soud na věc stěžovatele nenahlížel a nahlížet nemohl, protože - jak naznačeno shora - oba správní soudy se zabývaly přípustností stěžovatelem zvolené zásahové žaloby. Jejich argumentaci přitom stěžovatel ponechává - nahlíženo obsahově - takřka bez povšimnutí. Sám Ústavní soud pak na uvedených závěrech Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o vztahu mezi žalobou zásahovou a žalobou proti rozhodnutí správního orgánu neshledává nic protiústavního; jde ostatně o zcela ustálený judikatorní závěr.

7. Lze tak shrnout, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho tvrzená základní práva, neboť řízení před Nejvyšším správním soudem i jím vyslovené právní závěry Ústavní soud neshledal protiústavními. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu