Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding child custody and alimony decisions by lower courts. The court rejects the claim that lower courts violated constitutional requirements in custody and alimony decisions. The court upholds lower courts' discretion in child custody and alimony cases based on the child's best interests. The court emphasizes judicial independence and the principle of free evaluation of evidence in family law cases. The court finds no constitutional violation in the lower courts' custody and alimony rulings. The court dismisses the complaint as clearly unfounded under the Constitutional Court Act.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel je otcem tří dětí, narozených v dubnu 2004 (dcera), lednu 2008 (dcera) a listopadu 2011 (syn). S jejich matkou byl sezdán. Od dubna 2013 nicméně žili odděleně. V srpnu 2013 matka nezletilých podala návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Matka nezletilých navrhovala jejich svěření do své výlučné péče. Stěžovatel požadoval svěření dětí do péče střídavé. V únoru 2014 se matka s nezletilými odstěhovala z Prahy, kde bydlel i stěžovatel, do obce Svatý Tomáš na Šumavě; dvě starší nezletilé pak zapsala do jiné školy (starší z nich) a do jiného zařízení předškolní péče (mladší z nich). Toto její rozhodnutí bylo na stěžovatelův návrh soudem nahrazeno, když soud předběžným opatřením rozhodl o ponechání trvalého bydliště nezletilých na původní adrese a jejich docházce do stěžovatelem preferovaných zařízení v Praze.

2. O návrhu matky nezletilých na úpravu péče o nezletilé a jejich výživy, stejně jako i o úpravě styku s nezletilými, o jejich trvalém bydlišti a školách, které mají navštěvovat, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798. Tímto rozhodnutím svěřil nezletilé do péče matky a stěžovateli určil vyživovací povinnost k nezletilým pro dobu do i po rozvodu v celkové výši 21 000 Kč. Dále upravil styk stěžovatele s nezletilými, udělil souhlas s tím, aby trvalé bydliště nezletilých bylo přehlášeno do místa bydliště matky a aby dvě starší nezletilé navštěvovaly školy dle výběru matky, a rozhodl o nákladech řízení (tyto výroky nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti, souzeno dle jejího obsahu, nenapadá, proto o nich dále nebude nijak pojednáváno).

V odůvodnění svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel i matka nezletilých jsou plně způsobilí nezletilé vychovávat, ani jeden z nich je nepopouzí vůči druhému rodiči, oba o ně jeví upřímný zájem. Střídavá péče ovšem v tomto případě není v zájmu nezletilých, a to ze dvou důvodů. Zaprvé mezi stěžovatelem a matkou nezletilých absentuje komunikace na dostatečně kvalitní úrovni - stěžovatel a matka nezletilých spolu komunikují toliko e-mailem, nejsou schopní osobního kontaktu, v minulosti mezi nimi došlo při předávání dětí k fyzické potyčce, v průběhu řízení oba podávali až raritní množství návrhů na nařízení různých předběžných opatření v nejrůznějších otázkách týkajících se nezletilých. Zadruhé je vzdálenost bydlišť stěžovatele a matky nezletilých taková, že by střídavá péče přicházela v úvahu toliko u nejmladšího z nezletilých, nikoliv však u dvou starších, které navštěvují školní zařízení.

Až poté, co Obvodní soud pro Prahu 8 takto odůvodnil nemožnost svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, zvažoval svěření nezletilých do péče jednoho z nich, přičemž svěření nezletilých do péče jejich matky odůvodnil především přáním dvou starších z nezletilých a, v případě nejmladšího z nezletilých, zájmem na zachování vazeb sourozenců. Stran výživného Obvodní soud pro Prahu 8 především na základě zhodnocení faktických měsíčních výdajů stěžovatele dospěl k závěru, že jeho výdělkové možnosti musí být minimálně 80 000 Kč až 100 000 Kč měsíčně, a proto mu určil výživné ve výši shora uvedené.

3. O odvolání stěžovatele (i matky nezletilých) proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920 tak, že potvrdil rozhodnutí svěřit nezletilé do výlučné péče matky a změnil rozhodnutí o výživném tak, že stěžovateli určil vyživovací povinnost k nezletilým pro dobu do rozvodu v celkové výši 18 000 Kč a pro dobu po rozvodu v celkové výši 21 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze nesvěření nezletilých do střídavé péče stěžovatele a matky nezletilých odůvodnil jejich neschopností spolu ústně komunikovat v záležitostech týkajících se dětí, přičemž důvod této neschopnosti je na obou stranách, a dále přáním dvou starších nezletilých být více s jejich matkou relevantním i pro rozhodování o úpravě péče o nejmladšího z nezletilých z důvodu zájmu na společném vyrůstání všech sourozenců. Konstatoval také, že vzhledem k přestěhování stěžovatele do Českého Krumlova, odpadá překážka spočívající ve vzdálenosti bydlišť rodičů, nicméně dvě dříve jmenované překážky střídavé péče jsou i přesto pro závěr o její nevhodnosti postačující. Při stanovování výše výživného pro dobu do rozvodu pak odvolací soud vyšel z tvrzení samotného stěžovatele, že byl schopen dosahovat příjmu 65 000 Kč měsíčně. Poznamenal také, že tvrzení stěžovatele, že v důsledku přestěhování a styku s nezletilými v rozsahu stanoveném prvostupňovým soudem musel vzdát výhodné výdělečné činnosti, považuje za účelová, a to mimo jiné i vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak sám u soudu přiznal, v minulosti vykazoval nižší příjmy, než fakticky měl. Výživné pro dobu po rozvodu pak ponechal tak, jak jej určil prvostupňový soud, s tím, že do rozvodu manželství uplyne delší doba a potřeby nezletilých vzrostou.

4. Proti těmto dvěma rozhodnutím, tedy proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920, podal stěžovatel ústavní stížnost.

II. Argumentace stran

5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími, respektive výroky soudů týkajícími se úpravy péče o nezletilé a styku s nimi a k nim vedoucím postupem v řízení, došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále k porušení čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V souvislosti s vyživovací povinností pak došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy. Porušení práv zaručených těmito ustanoveními stěžovatel spatřuje v tom, že: 1) soudy o nezletilých rozhodovaly paušálně, nikoliv o každém zvlášť; 2) soudy nejprve rozhodovaly o svěření nezletilých do péče jejich matky, ačkoliv měly nejprve vyloučit péči střídavou a až poté se zaměřit na otázku, který z rodičů je vhodnější pro péči výlučnou; 3) soudy nesvěřily nezletilé do střídavé péče obou rodičů, ačkoliv pro takový postup vzhledem ke skutkovým okolnostem věci nebyl dán důvod; 4) soudy neprovedly důkazy týkající se majetkových a příjmových poměrů stěžovatele a matky nezletilých; 5) rozhodnutí soudů nejsou dostatečně odůvodněná. Ke třetímu z právě jmenovaných bodů stěžovatel uvádí především to, že dvě starší nezletilé sice vyjádřily přání setrvat v péči matky, ale učinily tak v průběhu manipulativně vedeného výslechu a pod silným vlivem matky a stresu z prodlužovaného soudního řízení, a že odvolací soud nijak nepřihlédl ke změně bydliště a zaměstnání stěžovatele do místa pobytu dětí, ke zlepšení komunikace mezi stěžovatelem a matkou nezletilých a k vyššímu věku nezletilých.

6. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 232/2013. Z tohoto spisu bylo zjištěno následující. Ze znaleckého posudku (l. 608-629) vyplývá, že dvě starší nezletilé v průběhu vyšetření sdělili, že by jim vyhovovalo být stále na Šumavě a na víkend jezdit k tátovi, ze závěrů posudku se pak podává, že všechny děti mají pozitivní citový vztah k oběma rodičům, přičemž z individuálních vyšetření lze usuzovat, že těsněji jsou vázány na matku. Výslech dvou starších nezletilých u soudu proběhl dne 12. 6. 2015 (nezletilým tedy bylo 7 a 11 let) mimo jednání. Z protokolu o něm (l. 689 až 691) je zřejmé, že obě nezletilé během výslechu jednoznačně vyjádřily přání být spíše u matky na Šumavě. Mladší z nich k dotazu soudu mimo jiné uvedla, že se jí s mámou po tátovi nestýská a že mu moc nechce volat. Starší z nich pak uvedla, že má stresy z rozvodu a že by chtěla na Šumavu, že se jí po mamce u táty hrozně stýská, tátovi se to bojí přímo říct; když je u mámy, po tátovi se jí nestýská.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze neshledal.

11. Jádrem ústavní stížnosti je problematika úpravy péče o nezletilé děti. K této problematice se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval. Kritéria, která je třeba za účelem rozhodování o úpravě péče o nezletilé dítě v jeho nejlepším zájmu zejména zohlednit, Ústavní soud podrobně a s odkazy na judikaturu svou, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a komentář Výboru pro práva dítěte k Úmluvě o právech dítěte vyložil v bodech 18 až 25 nálezu

sp. zn. I. ÚS 2482/13

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Jsou-li tato a případná další kritéria srovnatelnou měrou naplněna u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pak přímo vytváří presumpci ve prospěch těch forem péče, v rámci nichž o dítě pečují oba rodiče (bod 28 nálezu

sp. zn. I. ÚS 1554/14

ze dne 30. 12. 2014). Priorita střídavé péče, není-li pro nesouhlas rodičů společná péče možná, je zakotvena v Listině, právě zmíněných lidskoprávních mezinárodních smlouvách a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na niž oba výše zmíněné nálezy rozsáhle odkazují). Presumpce střídavé péče, kterou je možno vyvrátit například z důvodů uvedených v bodě 38 nálezu

sp. zn. I. ÚS 1554/14

ze dne 30. 12. 2014, nicméně vzniká toliko tehdy, jsou-li u obou rodičů srovnatelnou měrou (také) výše uvedená kritéria naplněna a jeví-li o svěření dítěte do své péče upřímný zájem.

12. V daném případě je jednak zřejmé, že čtvrté z výše vyjmenovaných kritérií srovnatelnou měrou naplněno nebylo, jelikož dvě starší nezletilé vyjádřily přání být v péči matky, jednak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč by bylo presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud by vůbec nastoupila (což se z právě uvedeného důvodu nestalo), nutné vyvrátit. Tvrdí-li stěžovatel, že přání nezletilých nelze považovat za relevantní, neboť bylo vyjádřeno v průběhu manipulativně vedeného výslechu, nelze mu přisvědčit, jelikož nic takového ze spisu nevyplývá. Naopak Obvodní soud pro Prahu 8 při výslechu starších nezletilých, jenž byl zejména u starší z nich ve věku 11 let nezbytný [k tomu viz bod 25 nálezu

sp. zn. I. ÚS 2482/13

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], postupoval citlivě a pokládal jim otázky týkající se jak péče matky, tak i stěžovatele. O tom, že přání dětí setrvat spíše v péči matky má dlouhodobý charakter, pak svědčí i to, že jej vyjádřily již při zpracovávání znaleckého posudku. Za těchto okolností je jistě žádoucí přání nezletilých, je-li to objektivně možné a není-li v rozporu s jejich nejlepším zájmem, respektovat. Obojí soudy pečlivě zvážily, tj. posoudily výchovnou způsobilost matky (objektivní možnost svěření nezletilých do její péče) a také to, zda by nerespektování přání starších nezletilých a jejich svěření do péče střídavé nebylo v jejich nejlepším zájmu, přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč tomu tak není. Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.

13. Co se pak týče nejmladšího z nezletilých, který ještě není ve věku, kdy by byl schopen se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání vyjádřit, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout závěru obou soudů, že je třeba především zachovat jeho rodinné vazby a neoddělovat jej od jeho sester, a proto je jejich přání relevantní i pro rozhodování o péči o něj. Jak bylo totiž již výše naznačeno, v nejlepším zájmu dítěte zpravidla je, jsou-li při rozhodování o tom, komu má být svěřeno do péče, do co největší míry zachovány jeho identita a jeho rodinné vazby. V posuzovaném případě nelze z ničeho usuzovat, že by bylo v nejlepším zájmu nejmladšího z nezletilých, kdyby byly vazby k jeho dvěma sestrám narušeny rozdílným rozhodnutím o péči o něj a o ně. Z rozhodnutí svěřit všechny nezletilé do péče matky tedy nelze dovozovat, že soudy rozhodovaly paušálně o celé sourozenecké skupině, neboť jak Obvodní soud pro Prahu 8, tak i Městský soud srozumitelně odůvodnily, proč obě starší nezletilé svěřují do péče matky a proč k tomuto závěru dospěly i v případě nejmladšího z nezletilých.

14. Konečně stran stěžovatelova přesvědčení, že o výši výživného obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 144/06

ze dne 31. 10. 2006, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3371/10

ze dne 10. 3. 2011 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 3175/11

ze dne 8. 3. 2012). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Městského soudu v Praze, obsahují srozumitelná a celkově přesvědčivá odůvodnění toho, proč při posuzování majetkových a příjmových schopností stěžovatele soudy vycházely, spíše než z potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem, z jím samotným tvrzených skutečností naznačujících jeho faktické majetkové poměry.

15. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu