Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of specific grounds and procedural defects.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Luu Thuy, t. č. ve vazbě, právně zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 č. j. 11 To 1/216-6559 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2015 sp. zn. 4 T 17/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv.

2. Stěžovatel byl na základě napadeného usnesení Městského soudu v Praze podle § 72 odst. 3 tr. řádu ponechán ve vazbě s tím, že důvody vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu trvají i nadále. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.

3. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala všechny náležitosti dle zákona o Ústavním soudu a stěžovatel, ačkoli v ústavní stížnosti avizoval její doplnění do 15 dnů, tak neučinil, byl Ústavní soud nucen jej vyzvat dne 6. 5. 2016 k jejímu doplnění. Na základě této výzvy byla dne 20. 5. 2016 Ústavnímu soudu doručena plná moc a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. S ohledem na to, že ústavní stížnost neobsahuje konkrétní námitky proti napadeným usnesením, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí zejména z hlediska zachování stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž neshledal, že by toto právo bylo stěžovateli postupem obecných soudů upřeno.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 18/96

,

IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 121/02

,

I. ÚS 585/02

,

III. ÚS 1926/10

).

6. Protože v daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní námitky, jež by držení jeho osoby ve vazbě zpochybnily, Ústavní soud se omezil na přezkum napadených rozhodnutí z hlediska úplnosti jejich odůvodnění a z hlediska trvání v něm popsaného vazebního důvodu.

7. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Toto ustanovení poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí.

8. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 161/04

N 74/33 SbNU 229, nález

sp. zn. I. ÚS 603/07

a usnesení

sp. zn. I. ÚS 2705/07

dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

9. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. a ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.

10. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto konkrétních skutečností je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

11. V daném případě napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu naplňují zmíněné zákonné standardy řádného odůvodnění. Jak je z jejich obsahu patrno, byl si zejména stížnostní soud stěžovatelových námitek vědom a řádně se s nimi vypořádal. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl obžalován ze zvlášť závažného zločinu, je vazebně stíhán a vazební důvody, jež byly shledány dříve, podle jejich přesvědčení i nadále trvají.

12. Jelikož podle Ústavního soudu napadená usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 62/96

,

II. ÚS 124/97

,

IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 566/03

, rovněž nálezy

sp. zn. III. ÚS 566/03

,

IV. ÚS 353/04

,

II. ÚS 469/05

,

I. ÚS 603/07

,

IV. ÚS 3294/09

; všechna rozhodnutí jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz/), musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu