Constitutional Court dismisses appeal against tax fraud conviction due to lack of evidence of false tax filings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., právně zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 3. 2016 se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. 3 To 28/2014 byl v celém rozsahu zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014 č. j. 4 T 11/2011-6751 a stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku nebo povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s dozorem, k zákazu činnosti a byl mu uložen trest propadnutí věci. Trestné činnosti se měl stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými dopustit zjednodušeně tak, že jako člen organizované skupiny v době od 10. 7. 2006 do 30. 11. 2008 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob vytvořil řetězec obchodních vztahů, kdy společnost Property Praha, spol. s r. o., uzavřela smlouvy o zajištění televizní reklamy, případně o zajištění reklamní činnosti, pro koncové zákazníky za cenu, která byla mnohonásobně vyšší než cena, která byla uhrazena konečným dodavatelům zakázky. Svým jednáním měla skupina způsobit České republice škodu ve výši více než 50 mil. Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se popsaného jednání nedopustil. Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání a argumentoval tím, že se jednalo o společné jednání více osob, tedy o spolupachatelství. Pominul však, že jednání stěžovatele tak, jak je popisovaly soudy všech stupňů, spočívalo v rozmezí od 16. 6. do 30. 9. 2008 v tom, že nakládal s finanční hotovostí na účtu obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., nikoliv ovšem ve zkracování daně spočívajícím v podávání nepravdivých daňových přiznání. V průběhu řízení však nebylo ničím prokázáno, že v období, kdy nebyl statutárním zástupcem této společnosti, daňová přiznání podával, resp. byl odpovědný za jejich nepodání.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazováním. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal námitky stěžovatele jako opodstatněné a v odůvodnění napadeného usnesení se řádně vypořádal se stěžovatelovou, v ústavní stížnosti opakovanou, námitkou ohledně jeho působení v období, kdy nebyl statutárním zástupcem společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o. , přičemž náležitě vysvětlil otázku spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu