Constitutional Court dismisses appeal against criminal court rejection of retrial request due to lack of constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů F. P. a P. P., obou zastoupených Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2, proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 113/2012 ze dne 7. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 8 To 379/2014-1436 ze dne 7. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Svou ústavní stížností ze dne 21. 6. 2016 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dále poukazují na porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (sp. zn. 1 T 113/2012) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni byli stěžovatelé odsouzeni za přečin krádeže k podmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu. Trestný čin spočíval v tom, že stěžovatelé odcizili v České republice velký počet prázdných zálohovaných pivních lahví, přepravovaných z Německa pro Plzeňský Prazdroj, a.s., vzniklá škoda byla vyčíslena na 56.682 Kč. Stěžovatelé podali dne 24. 6. 2014 návrh na obnovu řízení v této věci, v něm poukázali na nové důkazy, a to znalecký posudek, potvrzující, že podpisy stěžovatelů na dokladech od společnosti MAKRO Cash & Carry ČR, kam měli lahve prodávat, jsou padělky, a doklady, z nichž vyplývá, že pivní lahev má pro poškozeného cenu 8 centů, nikoli 3 Kč.

3. Napadenými rozhodnutími byl návrh na obnovu řízení zamítnut. V napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelů proti zamítavému usnesení okresního soudu, krajský soud vysvětlil, že předložený znalecký posudek je sice novou skutečností, ale nemůže sám o sobě ani ve spojení s jinými už známými důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, protože vina stěžovatelů nebyla shledána na základě podkladů od společnosti Makro Cash & Carry. Odsuzující rozsudek se neopřel o přehled lahví prodaných ve shora uvedené výkupně, v té části obvinění byli stěžovatelé zproštění. Proto nelze obnovu řízení povolit na podkladě písmoznaleckého posudku, který se týká těchto prodejů. Při stanovení výše škody se pro účely trestního řízení vychází z ceny, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, obvykle prodává v době a v místě činu, což vyplývá z § 137 trestního zákoníku. Proto je jedno, jaká byla cena lahví v jakékoli cizí zemi. Jiné rozhodnutí o vině a trestu nemůže tedy přinést ani skutečnost, že lahve pocházely z Německa, kde se vykupují za jinou cenu než v České republice. Uvedený rozdíl byl soudu znám a ke krádežím došlo v Čechách, kde se lahve vykupovaly za tři koruny.

4. Podle stěžovatelů obecné soudy nepostupovaly s náležitou péčí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci a v řízení před soudy nebylo přihlédnuto ke všem důkazům svědčícím ve prospěch stěžovatelů; některé důkazy byly vyhodnoceny nesprávně, přičemž tyto důkazy vykazovaly skutečnosti, které mohly posloužit i k prokázání neviny stěžovatelů. Stěžovatelé dále odkázali na judikát z roku 1971, dle kterého je pro určení výše škody rozhodná ta hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoliv obohacení pachatele. Pokud tedy stěžovatelé předkládají nový důkaz o tom, o kolik mohl být majetek poškozené společnosti zmenšen skutečně (nikoliv za kolik si poškozená vykupuje v ČR lahve od jednotlivých sběren), pak dle jejich názoru je toto rovněž důvodem pro povolení obnovy řízení.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženým znaleckým posudkem i dalšími argumenty stěžovatelů. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.

8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelů, není v rozporu s právem stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

9. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu