Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because Supreme Court's decision was procedural, not final. The court ruled that the Supreme Court's decision to remand the case was not a final judgment on the merits. The Constitutional Court held that the Supreme Court's decision to remand the case was not a final judgment on the merits, and thus the complaint was inadmissible. The court dismissed the complaint because the Supreme Court's decision to remand the case was not a final judgment on the merits, and thus the complaint was inadmissible. The court dismissed the complaint because the Supreme Court's decision to remand the case was not a final judgment on the merits, and thus the complaint was inadmissible.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Mgr. Gabriely Kuligové, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016 sp. zn. 30 Cdo 4840/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2015 č. j. 57 Co 337/2014-346 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 1. 2014 č. j. 26 C 93/2010-225 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelčině žalobě proti žalovaným 1) Renatě Vjačkové a 2) Michaele Vjačkové Okresní soud v Opavě vyhověl a určil, že stěžovatelka je vlastnicí v rozsudku konkrétně označených nemovitostí v obci Ludgeřovice. Proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala dovolání pouze první žalovaná, Renata Vjačková, a proto Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek toliko ve vztahu mezi ní a stěžovatelkou. Po zjištění, že dovolání je důvodné, rozsudky soudů obou stupňů v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1829/08

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny rozsudky soudů prvního a druhého stupně ve vztahu mezí ní a žalovanou Renatou Vjačkovou a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto rozsahu se tedy nejedná o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn. IV. ÚS 158/04

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti avizovala, že ústavní stížnost doplní do 14 dnů, neboť si byla vědoma nedostatku tvrzení odůvodňujících závěr o porušení základních práv, jakož i tvrzení, proč je nutné považovat zrušující rozhodnutí dovolacího soudu za konečné. Přestože stěžovatelka ústavní stížnost nedoplnila, nepovažoval Ústavní soud za nutné ji k tomu vyzývat či nadále vyčkávat s rozhodnutím. Učinil tak s ohledem na konstatovanou nepřípustnost ústavní stížnosti s tím, že výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [nález

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

ze dne 21. února 2012 (č. 147/2012 Sb. a též dostupný na http://nalus.usoud.cz)] se v projednávané věci nemůže uplatnit. Děje se tak pouze za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29 a 30 nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

), shrnutě vyjádřeno, tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí. Taková situace v projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci (ve vztahu stěžovatelka - žalovaná Renata Vjačková) dosud neskončilo.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2016

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka