Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding taxation of military severance pay under established case law.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Radima Kláska, zastoupeného Mgr. Stanislavem Breiem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 As 119/2014-39, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Ad 11/2011-33, spojené s návrhem na zrušení čl. I bodů 6 a 92 zákona č. 346/2010 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 Ad 11/2011-33, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 31. 3. 2011, č. j. 421/3-1086-2/2001-7542, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení jako správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 2. 2011, č. j. 253498/VP-9/13, kterým byl zdaněn výsluhový příspěvek stěžovatele jako vojáka z povolání v souladu s § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb. (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve znění účinném od 1. 1. 2011. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2015, č. j. 10 As 119/2014-39, zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku městského soudu.

Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 27. 10. 2015, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a současně aby zrušil výše uvedená ustanovení novely zákona o daních z příjmů, jimiž bylo zdanění výsluhových příspěvků zavedeno do právního řádu. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a navazujících ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že mu výsluhový příspěvek náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru, tj. k datu 30. 11. 2008; jeho zdanění na základě později přijaté právní úpravy považuje za nepřípustné. Mimoto je přesvědčen o deficitech legislativního procesu přijímání novely.

Ústavní stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Posouzení projednávané věci stojí na řešení otázky přípustnosti následného zdanění výsluhových příspěvků vojáků z povolání, tedy provedeného na základě právní úpravy, která byla přijata (nabyla účinnosti) teprve po dni zániku služebního poměru. Rozhodnutí přezkumného ani kasačního soudu nelze v tomto ohledu hodnotit jako protiústavní; soudy obou stupňů vyšly z konstantní judikatury, která takový postup aprobovala, zejména z rozsudku ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Ads 65/2013-23, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že ustanovení § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nebránilo přijetí právní úpravy § 36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů, která zavedla zdanění výsluhových příspěvků, a to včetně vojáků, jejichž služební poměr zanikl a získali nárok na výsluhové náležitosti dříve - v době, kdy byly od daně z příjmu osvobozeny.

Vyslovený právní názor se následně stal součástí ustálené judikatury kasačního soudu (viz např. rozsudky ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4 As 157/2014-34, ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Afs 307/2014-37, dostupné na www.nssoud.cz), která opakovaně obstála rovněž při přezkumu Ústavním soudem, jenž konstatoval jeho ústavní konformitu (viz např. usnesení ze dne 19. 4. 2016,

sp. zn. II. ÚS 960/16

, nebo ze dne 18. 11. 2013,

sp. zn. I. ÚS 3436/13

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů traktované judikatury Ústavní soud nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud a jímž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených ustanovení zákona; vyhovění tomuto návrhu bylo vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení, neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu