Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding alimony and freedom of profession as unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Evy Májkové, zastoupené JUDr. Janou Krčkovou, advokátkou se sídlem v Pozořicích, Na Městečku 247, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, č. j. 16 Co 9/2014-112, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 9. 2013, č. j. 6 C 298/2012-62, a žádosti o náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a žádost s ní spojená se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 25. 2. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta její žaloba o určení vyživovací povinnosti proti jejímu otci. Stěžovatelka s rozsudky nesouhlasí, soudům vytýká, že se nezabývaly některými jejími tvrzeními a důkazními návrhy; řízení proto považuje za nevyhovující požadavkům na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také za porušující její právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stížnost doprovázela žádost stěžovatelky o náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatelka po úspěšném absolvování učebního oboru zahájila další studium -maturitní obor. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nabyla schopnosti sama se živit již absolvováním učebního oboru, její následné studium nevyhodnotily jako pokračování v přípravě na budoucí povolání a rozhodly, že po dobu studia druhé školy již není otec povinen přispívat na její výživu. Stěžovatelka s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí a brojí proti tomu ústavní stížností.

Ústavní soud stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci určenou pro přezkum jimi učiněných právních závěrů. Pokud obecné soudy v rámci zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i při výkladu a aplikaci práva na daný případ, respektovaly kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich právní závěry přezkoumávat. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, jestliže z jejich strany došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, že by rozhodnutí svědčilo o libovůli při rozhodování, nebo podobně v případě právních závěrů přijatých v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich nijak nevyplývajících [k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

(N 34/3 SbNU 257),

I. ÚS 4/04

(N 42/32 SbNU 405) nebo

I. ÚS 553/05

(N 167/42 SbNU 407)]. V tomto směru však Ústavní soud pochybení neshledal.

Obecné soudy se žalobou řádně zabývaly, ve svém rozhodnutí odůvodnily, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a proč dospěly k závěru, že žalobě stěžovatelky nelze vyhovět. Se skutečností, že neúspěšný žalobce zpravidla musí nahradit protistraně náklady řízení, musela stěžovatelka počítat, a na tom, že soud úspěšnému žalovanému náhradu nákladů přiznal, není nic protiústavního. Obsahem stížnosti je především vylíčení životního příběhu stěžovatelky, ze kterého však nijak nelze vyvodit, že by soudy postupovaly v rozporu s některým ústavně zaručeným právem stěžovatelky. Představa stěžovatelky o obsahu práva na svobodnou volbu povolání, jehož se dovolává, nekoresponduje s jeho obecně přijímaným výkladem a Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje žádný prvek, který by do něj byl způsobilý zasáhnout. Obecné soudy stěžovatelce právo na výběr povolání neupřely, pouze rozhodly, že po dobu jejího dalšího studia již otci netrvá vyživovací povinnost. Námitky stěžovatelky stran porušení spravedlivého procesu stěžovatelka nijak nekonkretizuje, neuvádí, které konkrétní relevantní tvrzení obecné soudy nevzaly v úvahu nebo který navržený důkaz měly bez řádného odůvodnění odmítnout provést. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nenalezl nic, co by nasvědčovalo nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, proto se mu jeví námitka stěžovatelky stran opomenutých důkazů toliko za nezpůsobilý pokus dodat jejím argumentům ústavní rozměr.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně naložil i s žádostí stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, která jako návrh akcesorický sdílí osud stížnosti samé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu