Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for accessory liability and home invasion guidance. The court rejects claims that the legal qualification violated constitutional rights. The court finds no fundamental errors in the lower courts' reasoning regarding accessory liability and guidance. The court concludes the lower courts adequately explained the legal basis for the conviction. The court determines the appeal lacks constitutional significance and is therefore inadmissible. The court upholds the criminal judgment as legally sound and constitutionally compliant. The court emphasizes that constitutional review does not re-evaluate factual findings. The court notes that the lower courts properly applied the relevant criminal law provisions. The court affirms that the defendant's rights were not violated by the proceedings. The court maintains that the conviction stands without constitutional intervention.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem Plzeň, Perlová 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Tdo 1482/2015-47, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 6 To 173/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 21 T 116/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, a to ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy stíhaný skutek nesprávně právně kvalifikovaly. Konkrétně jde podle stěžovatele o to, že druhý ze stíhaných dílčích útoků měl spočívat v návodu spoluobžalovaného N. k zapálení vozidla poškozeného, přičemž tento čin nakonec vykonala jiná osoba (další spoluobžalovaný H.) a nikoli obviněný N. Podle stěžovatele tak nebyla splněna podmínka akcesority účastenství a dané jednání nebylo trestné. Ve vztahu k prvnímu ze stíhaných dílčích útoků pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že ve výroku odsuzujícího rozhodnutí není uvedena žádná skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že stěžovatel naváděl spoluobžalovaného N. i k trestnému činu porušování domovní svobody.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.

Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že v posuzovaném případě (v rámci druhého ze stíhaných dílčích útoků) nebyla splněna podmínka akcesority účastenství, neboť daný čin (zapálení vozidla poškozeného) vykonala jiná osoba, než vůči které směřoval jeho návod. Z formulace podmínky akcesority účastenství uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 trestního zákoníku zřetelně vyplývá, že z hlediska trestnosti účastenství je důležité to, zda (objektivně) dojde k pokusu či dokonání hlavního trestného činu. Podstatným se jeví, aby mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele byl příčinný vztah (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345). Z hlediska naplnění podmínek trestní odpovědnosti za účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku tedy nehraje žádnou podstatnou roli, že naváděná osoba nespáchala daný trestný čin sama, ale že k tomu (stejně jako v posuzovaném případě) využila třetí osobu, která se tak stala hlavním pachatelem. Ústavní soud tedy v použité právní kvalifikaci neshledal žádné pochybení.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že z výroku odsuzujícího rozsudku není patrná žádná skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že jeho navádění spoluobžalovaného N. směřovalo i k trestnému činu porušování domovní svobody, musí Ústavní soud konstatovat, že nejde o žádné zásadní pochybení ve vymezení odsuzovaného skutku. Z hlediska dodržení ústavně zaručených práv stěžovatele považuje za podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, že stěžovatel znal osobní poměry poškozeného, takže jednoznačně musel počítat s tím, že naváděné osoby své jednání provedou na pozemku rodinného domu poškozeného, a byl s tím srozuměn (viz č. l. 16-17 napadeného rozsudku). Obvodní soud pro Prahu 9 tedy i v tomto ohledu dostatečně odůvodnil použitou právní kvalifikaci.

Ústavní soud tedy v postupu a rozhodování trestních soudů neshledal žádné vady ústavněprávního rozměru, které by mohly odůvodnit jeho kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu