Constitutional complaint dismissed as procedural remedy exhausted via appeal to the Court of Appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky RUBENDYAN CITY s. r. o., sídlem Ibišková 545, Jesenice u Prahy, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 26 Co 453/2015-150, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Novera Group, s. r. o. v likvidaci, sídlem Říčanská 431, Jesenice u Prahy, 2) Václava Nováka a 3) Vladimíra Horáčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo ve výroku I potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 5. 2015 č. j. 207 EXE 5022/2015-66, jímž byla jednak zastavena exekuce mezi stěžovatelkou jakožto oprávněnou a vedlejšími účastníky řízení 2) a 3) jakožto povinnými (výrokem I), jednak odložena exekuce ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2) a 3) do právní moci usnesení o zastavení exekuce (výrokem II), a dále byla stěžovatelce stanovena povinnost nahradit povinným náklady exekuce (výrokem III). Ve výroku II a III napadeného usnesení rozhodl Krajský soud v Praze o náhradě nákladů odvolacího řízení.

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadené, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), povinnost respektovat a chránit základní práva je však úkolem všech orgánů veřejné moci, zvláště pak soudů. Z tohoto důvodu je řízení o ústavní stížnosti toliko subsidiárním prostředkem ochrany základních práv. Teprve za situace, kdy ostatní zákonné prostředky selžou (nejsou účinné, jsou bezvýsledně vyčerpány), event. nejsou k dispozici, je možné se obrátit na Ústavní soud.

4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tedy lze, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

5. Proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo možné brojit dovoláním. Podle § 236 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 občanského soudního řádu je dovolání v zásadě přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Posuzovaná věc zároveň nespadá mezi výjimky z jinak poměrně široce formulované přípustnosti dovolání (§ 238 občanského soudního řádu). O možnosti uplatnění tohoto procesního prostředku obrany byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí řádně poučena.

6. Z ústavní stížnosti ani z veřejně přístupné databáze soudních řízení (viz http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp) nevyplývá, že by stěžovatelka dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu uplatnila. S ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti proto není za dané situace Ústavní soud oprávněn posuzovat případnou důvodnost návrhu stěžovatelky. K tomu by mohl přistoupit při včas podané ústavní stížnosti pouze za splnění podmínky vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci podporující uplatnění naposled uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu nenabídla.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu