Constitutional Court dismissed appeal as constitutionally unfounded due to lack of procedural violation. The court rejected the claim that the lower court violated fair trial rights regarding litigation costs. The Constitutional Court ruled that it cannot re-evaluate factual findings or legal application by ordinary courts. The decision emphasized that the lower court properly applied relevant statutes to deny cost reimbursement. The appeal was rejected as clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The court affirmed that ordinary courts have exclusive authority over case specifics. The Constitutional Court's jurisdiction is limited to constitutional principle review only. The lower court's reasoning was found sufficient and not arbitrary. The appeal failed to prove any infringement of fundamental rights. The Constitutional Court dismissed the request without a hearing.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v právní věci společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s., se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdova 1716/2b, insolvenčního správce dlužníka Jiřího Černého, zastoupené Mgr. Alžbětou Řeháčkovou, advokátkou se sídlem Táborská 619/46, Praha 4 - Nusle, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016 č. j. 23 Co 450/2015-102, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2016, se domáhala stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky, jakožto insolvenčního správce povinného, v daném exekučním řízení změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 20. 11. 2015 č. j. 085 EX 6851/11-91, o vydání výtěžku exekuce, tak, že vymožené plnění 13 000 Kč se vydá do majetkové podstaty úpadce - povinného bez odpočtu nákladů exekuce.

2. Stěžovatelka v předloženém návrhu vyjádřila přesvědčení, že postupem Městského soudu v Praze, který stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Odvolací soud rozhodnutí řádně neodůvodnil, jen poukázal na konkurenci dvou zákonných ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona a stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení jen s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Napadeným usnesením o nepřiznání nákladů řízení bylo odvolacím soudem podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Poukázala také na skutečnost, že odvolací soud ve skutkově totožných věcech rozhoduje naprosto odlišně. Stěžovatelka se domáhala zásahu Ústavního soudu, aby po skutkovém a právním posouzení napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Předně je třeba uvést, že stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení v konkrétním případě. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2711/11

ze dne 26. 9. 2011).

7. Ústavní soud musel mít při posuzování ústavní stížnosti na zřeteli, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity a zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2313/11

ze dne 13. 9. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2269/11

ze dne 8. 12. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2581/13

ze dne 22. 1. 2014, usnesení

sp. zn. I. ÚS 83/14

ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2581/13

ze dne 22. 1. 2014).

9. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (obdobně viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 2581/13

ze dne 22. 1. 2014, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3008/10

ze dne 10. 2. 2011, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3254/13

ze dne 5. 3. 2015).

10. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložil, že dle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu soud rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, pokud některý z účastníků řízení se již dále řízení neúčastní. S ohledem na to, že rozhodnutím odvolacího soudu se účast insolvenčního správce v exekučním řízení končí, odvolací soud rozhodl i o nákladech za daný stupeň řízení (ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř., k ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., § 55c odst. 5 ex. řádu a § 52 odst. 1 ex. řádu). V tomto stupni řízení by měl úspěšný insolvenční správce nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V projednávané věci však dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu a § 5 odst. 1 písm. a), b) insolvenčního zákona, odvolací soud dospěl k závěru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby insolvenčnímu správci nebyla náhrada nákladů řízení přiznána ve smyslu § 150 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014). Odvolací soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Ústavní soud dospěl k závěru, maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout.

12. Ústavní soud uzavírá, jak je z výše naznačené stručné rekapitulace ústavní stížností napadeného rozhodnutí patrné, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelkou přehodnocovat (srov. čl. 81, č. 83, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

13. Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu