Constitutional Court dismisses appeal against asset seizure as clearly unfounded due to lack of new evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti FLORIDA CZECH INVEST LLC, se sídlem v USA, Florida, Miami Beach, 6538 Collins Avenue, podnikající v České republice prostřednictvím FLORIDA CZECH INVEST LLC, organizační složka se sídlem Praha 5, Hlušičkova 1129/9, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně, Západní 449, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 3 To 91/2015, usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 11. 2015 č. j. 7 VZV 16/2012-3692 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 6. 12. 2012 č. j. OKFK 250-267/TČ-2011-251202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, kterým byla se souhlasem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze podle § 79f trestního řádu zajištěna tři motorová vozidla ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti (konkrétně ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 dost. 1, 3 trestního zákoníku). Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž byla zamítnuta opětovná žádost stěžovatelky o zrušení zajištění motorových vozidel, jakož i zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, v jehož průběhu byla zajištěna její motorová vozidla, zejména obsah všech svých žádostí o zrušení tohoto zajištění a způsob, jakým bylo o těchto žádostech rozhodnuto. Namítá, že dané trestní stíhání trvá již 38 měsíců a stejnou dobu je jí bráněno disponovat s majetkem, který je postupem doby znehodnocován. Nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení, že stále existují důvody pro zajištění věci, a tvrdí, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by přispívaly k objasnění věci, resp. že po dobu posledních osmnácti měsíců jsou orgány činné v trestním řízení zcela nečinné. Stěžovatelka také zpochybňuje důkazní hodnotu znaleckého posudku, na jehož základě byla stanovena výše škody způsobené stíhaným skutkem, resp. je toho názoru, že v její věci zcela chybí základní předpoklad rozhodnutí o zajištění předmětných vozidel, tj. způsobená škoda, a tím i výnos z trestné činnosti. Stěžovatelka konečně poukazuje, že je ze strany orgánů činných v trestním řízení rozporuplně a nesprávně poučována o lhůtě k podávání žádostí o zrušení zajištění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 267/03

,

I. ÚS 331/04

,

I. ÚS 155/06

,

I. ÚS 105/07

,

II. ÚS 2475/08

,

IV. ÚS 1935/09

,

IV. ÚS 1054/12

a další).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí byly splněny. Je třeba připomenout, že Ústavní soud již dvakrát ve stejné věci stěžovatelky rozhodoval, přičemž v obou případech ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 1233/15

a

II. ÚS 2163/15

). Protože stěžovatelka z větší části opakuje argumentaci, kterou používala ve svých předchozích ústavních stížnostech, přičemž v mezidobí nedošlo k žádné podstatné změně okolností, odkazuje Ústavní soud na svá výše uvedená rozhodnutí, v nichž vysvětlil důvody, na základě kterých považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Zejména pak je třeba připomenout závěr Ústavního soudu, že v projednávaném případě s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, její obtížnost i velký rozsah prováděného dokazování ve věci, jakož i vzhledem k rozšíření trestního stíhání obviněných o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku, nelze dospět k závěru, že by se další trvání zajištění předmětných vozidel jako náhradní hodnoty stalo již neudržitelným opatřením, které by nepřípustně zasáhlo do tvrzených ústavních práv stěžovatelky.

Dále lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, které rovněž srozumitelně a dostatečně vyvrací námitky stěžovatelky. Především je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Praze kladně vyhodnotil postup orgánů činných v přípravném řízení v tom směru, že provedly dosažitelné důkazy potřebné k objasnění věci.

K námitce stěžovatelky, že ji orgány činné v trestním řízení nesprávně poučovaly o lhůtě k podávání žádostí o zrušení zajištění, Ústavní soud pouze stručně poznamenává, že tato skutečnost nemohla mít žádný vliv na ústavnost napadených rozhodnutí. V tomto směru je podstatné, že jak státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, tak i Vrchní soud v Praze meritorně přezkoumaly žádost stěžovatelky a neodmítly ji z formálních důvodů.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu