Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding land use rights and bagatelní amounts.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by Jaroslav and Vera Hrozková against a lower court ruling ordering them to pay for unjust enrichment. The applicants argued that the general court violated their right to a fair process by denying them a permanent land use right derived from a 1974 lease agreement. The court dismissed the appeal because the case involved a trivial sum of 2,660 Kč, making further judicial review inappropriate under existing precedents.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not act as a further instance of review for general courts and dismisses complaints as clearly unfounded when the underlying dispute involves trivial amounts where no constitutional violation occurred.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1) Jaroslava Hrozka a 2) Věry Hrozkové, zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 235 C 47/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně uložil rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 235 C 47/2014, stěžovatelům povinnost zaplatit České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových 2 660 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku, na němž je postavena garáž ve vlastnictví stěžovatelů.
Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností doručenou soudu dne 20. 10. 2015, ve které navrhují, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že obecný soud neuznal právo trvalého užívání pozemku stěžovateli vyplývající ze smlouvy o pronájmu ze dne 20. 5. 1974 uzavřené mezi nimi a stavebním bytovým družstvem (dále též "družstvo"), které bylo následně ze zákona transformováno na výpůjčku.
Ústavní soud nejprve ohledně náležitostí ústavní stížnosti konstatuje, že byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze jim náleží vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Takové pochybení v daném případě neshledal. Zohlednil, že předmětem řízení byla bagatelní částka ve výši 2 660 Kč a proti rozsudku nalézacího soudu tak podle § 202 odst. 2 o. s. ř. nebylo přípustné ani odvolání (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 566/15
, nebo ze dne 10. 4. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3725/13
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecný soud své rozhodnutí důkladně odůvodnil, řádně, srozumitelně a logicky uceleně předestřel úvahy, které jej vedly k závěru, že stěžovatelům nesvědčí užívací titul k předmětnému pozemku. Vyšel z tehdy účinné úpravy § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a § 10 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, jakož i znění hospodářské smlouvy ze dne 30. 11. 1972 uzavřené mezi příslušným národním výborem a družstvem; dovodil, že družstvu sice svědčilo právo trvalého užívání pozemku, nebylo však oprávněno je dále postoupit třetím osobám (stěžovatelům). Smlouvu o pronájmu ze dne 20. 5. 1974, kterou družstvo přenechalo pozemek do trvalého užívání stěžovatelům, tak pro účely posouzení věci kvalifikoval jako neplatnou pro rozpor se zákonem. Vycházeje z rozboru skutkových i právních okolností věci nalézací soud neshledal podmínky pro aplikaci § 59 ani § 60a zákona č. 219/2000 Sb., konstatoval, že nemohlo dojít ani k vydržení pozemku do vlastnictví stěžovatelů a ústavně konformním způsobem se vypořádal rovněž s námitkou rozporu s dobrými mravy.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu