Constitutional Court dismisses complaint over repeated court fee waiver denials and procedural stops. Stagnation of proceedings due to unpaid fees and lack of new facts is upheld. No constitutional violation found in consistent judicial practice.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Soňou Panákovou, advokátkou, sídlem Kounicova 39, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. září 2015 č. j. 59 Co 340/2015-741, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. ledna 2015 č. j. 8 C 114/2011-656, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a Aloise Zapletala, Jarmily Zapletalové a Martina Zapletala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka podala tři žaloby pro zmatečnost. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") v řízení o žalobách opakovaně (třikrát) zamítl žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků; tato usnesení potvrdil svými rozhodnutími pod sp. zn. 60 Co 75/2014 rovněž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). Okresní soud následně výrokem I. až III. svého usnesení ze dne 10. 4. 2014 č. j. 8 C 114/2011-580 žaloby pro zmatečnost zamítl, a současně výrokem IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek 15 000 Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 5. 9. 2014 rozhodl o nákladech tohoto řízení.

2. Stěžovatelka podala dne 6. 5. 2014 proti usnesení okresního soudu ze dne 10. 4. 2014 odvolání. Dne 15. 9. 2014 požádala o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud usnesením ze dne 8. 10. 2014 č. j. 8 C 114/2011-635 řízení o této žádosti zastavil; toto rozhodnutí následně potvrdil krajský soud svým usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 59 Co 512/2014-648. Stěžovatelka podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků dne 12. 1. 2015. Okresní soud výrokem I. usnesení ze dne 21. 1. 2015 č. j. 8 C 114/2011-656 řízení o této žádosti zastavil z důvodu překážky věci rozhodnuté (tu mělo představovat jeho předchozí rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků); výrokem II. zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu ze dne 10. 4. 2014 z důvodu nezaplacení soudního poplatku (stěžovatelka nebyla od soudního poplatku osvobozena a na výzvu poplatek neuhradila), a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu ze dne 21. 1. 2015 odvolání; krajský soud usnesením ze dne 29. 9. 2015 č. j. 59 Co 340/2015-741 prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Ústavní stížností ze dne 18. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných dvou usnesení soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v důsledku toho měl být porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

4. Uvedla, že jí bylo uloženo zaplatit soudní poplatek v likvidační výši 15 000 Kč; pouze z důvodu sociálních poměrů jí tak bylo znemožněno domáhat se svých práv u soudu. Ve svých podáních přitom poukazovala na svůj zdravotní stav, vysoký věk a nedostatek financí. Z celkové finanční situace stěžovatelky vyplývá, že není schopna bez újmy na svých právech vyměřený soudní poplatek 15 000 Kč uhradit.

5. Namítla dále, že okresní i krajský soud porušily § 132 a § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka totiž "při svých žalobách nemohla znát dopředu výsledek rozhodnutí jednotlivých soudů, nejednalo se o svévolné uplatňování práva". Dále stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost obou napadených usnesení soudů; v odůvodnění obou usnesení dle ní chybí úvahy, v čem spatřují soudy vylíčení majetkových poměrů stěžovatelky za výběrové a neúplné. Povinností soudů bylo porovnat výši soudního poplatku 15 000 Kč s celkovou finanční situací stěžovatelky a dalšími okolnostmi, majícími vliv na schopnost stěžovatelky poplatek zaplatit; tomu soudy nedostály (neuvedly, jaká byla celková finanční situace stěžovatelky v době jejich rozhodování).

6. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem soudů, dle kterého, pokud (dle názoru soudů) nevyplnila řádně formulář - potvrzení o majetkových a finančních poměrech, nárok na osvobození od soudních poplatků jí "automaticky nevznikl". Soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů; jejich povinností bylo učinit každý důkaz předmětem svých úvah a hodnocení.

III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. Ve věci stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

10. Stěžovatelka se domáhá ústavněprávního přezkumu usnesení, jejichž podstatou byl závěr soudů o nutnosti zastavit řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze dne 12. 1. 2015 z důvodu překážky věci rozhodnuté. Soudy poukázaly na totožnost předmětu řízení a účastníků řízení s tím, že žádná změna poměrů stěžovatelky oproti předchozímu rozhodování soudů o její žádosti (jejích žádostech) nebyla osvědčena. Jinými slovy, soudy se v nyní napadených usneseních vůbec nezabývaly a nemohly (znovu) zabývat hodnocením osobní, majetkové a finanční situace stěžovatelky, neboť takové posouzení bylo závazně provedeno při rozhodování o předchozí žádosti stěžovatelky. Obdobně se soudy v nyní napadených usneseních nezabývaly ani otázkou zřejmě bezúspěšného uplatňování práva.

11. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitky, dle kterých se soudy dopustily pochybení, neboť se jejími tvrzenými poměry a důkazy (obsahově) dostatečně nezabývaly, a žádosti ze dne 12. 1. 2015 měly s ohledem na její osobní, majetkovou a finanční situaci vyhovět, případně, že uložená povinnost zaplatit soudní poplatek 15 000 Kč je pro stěžovatelku likvidační, měla tyto výtky uplatnit (spíše) v předchozích řízeních, jejichž předmětem bylo právě (vlastní) posouzení otázky naplnění všech podmínek pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. (a tedy i poměřování výše poplatku s jejími tvrzenými poměry). Z ničeho nevyplývá, že by předchozí rozhodnutí soudů o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků byla zrušena; naopak obsah nyní napadených usnesení nasvědčuje tomu, že tato předchozí rozhodnutí soudů jsou pravomocná.

12. K tomu Ústavní soud doplňuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka podala ústavní stížnost, vedenou pod

sp. zn. IV. ÚS 3146/15

, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 21 Cdo 1231, 1233, 1235/2015-737, kterým bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelky (mimo jiné) proti usnesení krajského soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 59 Co 512/2014-648 tak, že dovolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno; Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl dne 1. 12. 2015 pro vadu podání spočívající v nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem. Poté stěžovatelka zaslala dne 15. 2. 2016 k Ústavnímu soudu další podání (a to blanketní), které nazvala "Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 21 Cdo 1231, 1233, 1235/2015-737 ze dne 15. 7. 2015", a ve kterém pouze uvedla, kdo ji bude v této věci zastupovat; podání je vedeno pod

sp. zn. I. ÚS 536/16

. Je zřejmé, že toto podání nemůže být relevantním doplněním ústavní stížnosti ve věci

sp. zn. IV. ÚS 3146/15

, neboť o této ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto.

13. Vlastní odůvodnění usnesení soudů ve vztahu k výroku o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky ze dne 12. 1. 2015 lze označit za srozumitelná, logická, vnitřně konzistentní, bez znaků libovůle a případného extrémního vybočení z ustálených interpretačních postupů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje závěry soudů tím, že by v žádosti ze dne 12. 1. 2015 uvedla oproti svým předchozím žádostem jiné (nové, další) relevantní skutečnosti nasvědčující změně jejích osobních, majetkových a finančních poměrů (takovou tvrzenou a doloženou změnu by pak soudy skutečně musely posuzovat věcně).

14. Pokud stěžovatelka namítá, že v případě nikoliv řádného vyplnění majetkového potvrzení jí nemohl zaniknout nárok na osvobození od soudních poplatků, je k tomu možno uvést, že bylo jen na stěžovatelce, jaká tvrzení ke svým poměrům v žádosti ze dne 12. 1. 2015 uvede a jak je doloží; žádosti podávala opakovaně a musela si být vědoma podmínek definovaných v ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. Neuvedla-li v této žádosti nové relevantní skutečnosti, nemohly soudy o v podstatě shodné žádosti rozhodovat znovu (a jinak).

15. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti výroku o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní námitky. Je však třeba uvést, že tento výrok navazuje na rozhodnutí soudů o otázce osvobození od soudních poplatků. Rovněž odůvodnění tohoto výroku ze strany soudů je srozumitelné, logické a korespondující s dlouhodobou rozhodovací praxí odpovídající i zákonu; v případě, kdy účastník není v řízení osvobozen od soudních poplatků, na výzvu soudu poplatek nezaplatí a není dána ani žádná z okolností podle § 9 odst. 4 písm. a) - d) zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud řízení zastaví.

16. Proti nákladovým výrokům napadených usnesení stěžovatelka rovněž žádné konkrétní výtky nevznesla a Ústavní soud sám v této otázce extrémní vybočení z ústavních kautel neshledal.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu