Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated in criminal conviction for unauthorized business.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici 166/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015 č. j. 4 Tdo 268/2015-27, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2014 sp. zn. 5 To 340/2014-322 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. června 2014 č. j. 4 T 98/2013-264, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. května 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a dále práva zaručená mu čl. 8 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. června 2014 č. j. 4 T 98/2013-264 uznán vinným ze spáchání jednak přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 trestního zákoníku a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil jednáním uvedeným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 280 hodin, současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování hostinské činnosti a koupě zboží za účelem dalšího prodeje, jak vlastním jménem, tak v zastoupení jiných osob, na dobu 4 roků.

3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. října 2014 sp. zn. 5 To 340/2014-322 tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, odsouzen byl k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování hostinské činnosti a koupě zboží za účelem dalšího prodeje, jak vlastním jménem, tak v zastoupení jiných osob, na dobu 2 roků.

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. března 2015 č. j. 4 Tdo 268/2015-27 dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v rámci celého řízení probíhajícího před obecnými soudy namítal a vytýkal, že celé řízení je a bylo zatížené o podstatnými vadami, které měly vliv na správnost a zákonnost napadených rozhodnutí. Dále namítal nesprávné právní posouzení skutku - jeho jednání v rovině hmotněprávní, když podle jeho názoru žádné provozování hostinské činnosti nebylo stěžovateli v konkrétně vymezeném období prokázáno. Stěžovatel napadl rovněž provedené důkazní řízení, neboť ve věci rozhodující soudy podle jeho tvrzení hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, a jím navržené důkazy hodnotily jako nevěrohodné. Zpochybnil také výpověď svědkyň Kotasové a Fekarové, které podle jeho názoru nebyly oprávněny provést kontrolu mobilní provozovny, ve které bylo umístěno částečně zboží, jež zůstalo na místě po ukončení činnosti, za kterou byl již v minulosti pravomocně odsouzen.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.

9. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, nezjistil. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.

10. Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 98/2013 a z odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako přečin neoprávněného podnikání a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

11. Odvolací soud na základě podaného odvolání stěžovatele přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině napadeného rozsudku, jakož i navazujícího výroku o trestu, taktéž správnost postupu řízení napadenému rozsudku předcházejícího, doplnil dokazování opětovnými výpověďmi svědků R. Křístka a J. Křístka a napravil pochybení okresního soudu, pokud jde o závěr o vině stěžovatele co do užité právní kvalifikace s tím, že se nepodařilo jednoznačně prokázat, že se stěžovatel dopustil přečinu neoprávněného podnikání, a to zejména v období od 20. srpna 2010 do 31. března 2011. Na druhé straně odvolací soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že všechny nalezené věci měl jen pro svoji vlastní potřebu. Ke vzneseným námitkám týkajících se procesních vad odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se shodovaly s obsahem podaných stížností stěžovatelem v průběhu řízení a jejich vysvětlení bylo podáno v rozhodnutích o podaných stížnostech.

12. Dovolací soud pak po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných stěžovatelem v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v dovolání, a jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Své hodnotící úvahy podle názoru Nejvyššího soudu soudy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. To, že stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není podle závěru učiněného Nejvyšším soudem dovolacím důvodem. Dovolací soud k tomu vyjádřil souhlas se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou ve věci rozhodujících soudů podle názoru dovolacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

13. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

14. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci Ústavní soud dovodil, že stěžovateli se porušení tvrzených základních práv, zaručených ústavním pořádkem, doložit nezdařilo.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu