Constitutional Court dismisses complaint regarding lack of duty to inform on legal conclusions in civil proceedings.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Ing. Václava Sedláka, právně zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2013, č. j. 10 C 69/2012-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, č. j. 36 Co 74/2013-156 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, č. j. 30 Cdo 4694/2014-173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal žalobou ze dne 29. 3. 2012 na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 500.000,- Kč, která představovala náhradu škody za tvrzenou nemajetkovou újmu. Ta měla stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5689/2004. V uvedeném řízení vystupovala na straně povinné společnost STEKO, spol. s r. o., jejímž jednatelem a společníkem v jedné osobě je právě stěžovatel.

O tvrzeném nároku rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to tak, že jej zamítl. Vyšel přitom z toho, že žalobce není aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Stěžovatel je toho názoru, že procesními postupy a vydanými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Nalézací a odvolací soud dospěly podle stěžovatele k odlišnému právnímu názoru, nežli stěžovatel, přičemž tento o tom nebyl poučen podle § 118a o. s. ř. Svá stanoviska vyjádřily soudy toliko v odůvodnění rozsudků a tedy až ve chvíli, kdy stěžovatel nemohl na jejich názory adekvátně reagovat. Takový postup je však rozporný nejen s o. s. ř., ale i judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, případně s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 212/06

.

Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že v rámci stěžovatelem vymezeného nároku na náhradu škody lze jeho nárok kvalifikovat dle odlišných ustanovení téhož zákona, pak měl být stěžovatel řádně poučen tak, aby mohl žalobu doplnit či upravit. Stěžovateli se však dostalo pouze výzvy podle § 43 o. s. ř., to však nesupluje poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Napadená rozhodnutí tak nesplňují požadavek minimální předvídatelnosti soudních rozhodnutí, která byla pro něj překvapivá.

Stěžovatel uplatnil před soudem právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem, v tomto směru tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval k nim důkazy. Obvodní soud pro Prahu 2 se ale zaměřil pouze na jednu otázku žaloby a věnoval se jen problematice aktivní legitimace stěžovatele. Obvodní soud nepřistoupil k tomu, aby stěžovatele poučil o doplnění tvrzení tak, aby se obsah řízení vymezil způsobem, v němž bude stěžovatel aktivně legitimován k uplatnění práva na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo podle stěžovatele řádně odůvodněno.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález

sp. zn. II. ÚS 444/01

ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

V souvislosti s právní argumentací soudu prvního a druhého stupně je třeba uvést, že tyto nedospěly v zásadě k odlišnému závěru, ale odvolací soud toliko rozšířil argumentaci soudu prvního stupně. Ta vychází primárně z toho, že stěžovatel není k podání předmětné žaloby aktivně věcně legitimovaný. Namítá-li stěžovatelka, že nebyla řádně poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř., nutno uvést, že z přiloženého odvolání není zřejmé, že by tato námitka byla vznesena již v rámci odvolacího řízení.

Ustanovení § 118 odst. 2 a § 118a občanského soudního řádu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatele stran údajně pro něj překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.

V souvislosti s uvedeným lze pak odkázat na právní názor Nejvyššího soudu, vycházející z jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 675/2011. V něm Nejvyšší soud vyšel z toho, že "Může sice nastat situace, jako v posuzovaném řízení, kdy další osoby, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému, rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Je to však nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly. Z toho plyne, že v případě členů družstevní záložny, které vznikla újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, jehož byla účastníkem, je příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a jimi utrpěnou újmou přerušena jejich vztahem k primární poškozené, od kterého, nikoli od nesprávného úředního postupu, svoji újmu oni osobně odvozují.".

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 84/94

,

sp. zn. III. ÚS 166/95

a další). To se však v předmětném případě nestalo.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu