Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of ordinary legal remedies regarding execution costs.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., insolvenčního správce dlužníka Jiřího Scholze, zastoupené Mgr. Alžbětou Řeháčkovou, advokátkou se sídlem Táborská 619/46, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 22/2016-101 ze dne 14. 1. 2016, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2016, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) k odvolání stěžovatelky, jakožto insolvenčního správce povinného, v daném exekučním řízení změnil rozhodnutí soudního exekutora Mgr. Jana Svobody, Exekutorský úřad Olomouc, vydané dne 30. 11. 2015 pod č. j. 164 EX 4006/14-81, tak, že vymožené plnění 1 211 Kč se vydá do majetkové podstaty úpadce – povinného bez odpočtu nákladů exekuce.

Stěžovatelka v předloženém návrhu vyjádřila přesvědčení, že postupem krajského soudu, který nerozhodl o náhradě nákladů řízení, přičemž tento svůj krok nikterak neodůvodnil, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu nelze v projednávané věci opomenout existenci prostředků ochrany údajně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež stěžovatelce poskytuje institut návrhu na doplnění rozhodnutí, upravený v § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud krajský soud - (patrně) dosud - nerozhodl o náhradě nákladů (soudního) řízení, přičemž tento postup vůbec neodůvodnil, měla stěžovatelka o nápravu inkriminovaného pochybení usilovat v řízení u krajského soudu, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. Navrhovatelka však naznačených dispozic nevyužila, alespoň z ústavní stížnosti se nepodává opak. Tím vyvstala situace, kdy stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2016

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj