Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of legal remedies before ordinary courts.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele R. F., t. č. ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 31 PP 318/2014-16 ze dne 30. 1. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 1. 3. 2016, stěžovatel brojil proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu v Mostě, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle § 72 odst. 3 téhož zákona se těmito prostředky rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu nelze v projednávané věci opomenout existenci prostředků ochrany údajně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež stěžovateli poskytuje institut stížnosti proti usnesení orgánu činného v trestním řízení, upravený v § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Jinými slovy, pokud byl stěžovatel přesvědčen, že Okresní soud v Mostě neoprávněně zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, měl dosáhnout přezkoumání rozhodnutí tohoto soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení o stížnosti u Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. Navrhovatel se však k podání zmiňovaného opravného prostředku neuchýlil, resp. se jeho uplatnění přímo vzdal, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Mostě. Tím vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2016

Tomáš Lichovník, v. r.

soudce zpravodaj