Constitutional Court dismisses appeal on lawyer fees as bagatellar and lacks constitutional protection.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Anity Kapalínové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2015 č. j. 73 EXE 8256/2014-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatelka konečně žádá, aby Ústavní soud uznal její ústavní stížnost podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") za naléhavou a žádá o její přednostní projednání.

Stěžovatelka uvádí, že dne 26. 11. 2014 byl exekutorem vydán (již druhý) příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 054 EX 3359/14-95, kterým exekutor určil oprávněné (dále jen "stěžovatelka") výši jejích nákladů částkou 484 Kč. Při určování výše nákladů stěžovatelky soudní exekutor vycházel z ustanovení § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu.

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 9. 1. 2015 č. j. 73 EXE 8256/2014-21 citovaný příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že náklady stěžovatelky určil částkou 1 851,30 Kč. Soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky jsou důvodné pouze zčásti, když soudní exekutor odměnu za právní zastoupení a paušální částku náhrady výdajů podle § 14b odst. 2 a odst. 5 písm. a) advokátního tarifu vypočetl zcela správně, neboť citované ustanovení jednoznačně stanoví, že ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů. Ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu uvádí, že paušální náhrada činí 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle jeho odstavců 1) a 2). Soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka podávala námitky proti dříve vydanému (prvnímu) příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 11. 2014 č. j. 054 EX 3359/14-90 a dovodil, že náhrada nákladů stěžovatelky činí 1 851,30 Kč a napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil.

Podle stěžovatelky je však třeba ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu vykládat tak, že se použije jen na případ vymáhání pohledávek z tzv. formulářových žalob (tedy podle jeho odst. 1) a je nutné jej zrušit, neboť jeho plošné užívání na všechna vykonávací, resp. exekuční řízení vede k porušení práva na lidskou důstojnost, ústavně zaručeného principu rovnosti a navíc (v souvislosti s neposkytnutím adekvátní náhrady jejích nákladů řízení) k porušení jejího práva na spravedlivý proces

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je v zásadě doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako v případě procesu vedoucího k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další). S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních soudů Ústavní soud ani není oprávněn přehodnocovat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 2984/09

).

Ústavní soud konstatuje, že civilnímu soudu nelze vytýkat, že v řízení bylo při výpočtu nákladů stěžovatelky postupováno podle advokátního tarifu. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch stěžovatelky (oprávněné) dlužné plnění, a to včetně vynaložených nákladů, které jí vznikly v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Civilní soud jasně a jednoznačně vysvětlil východiska pro napadené rozhodnutí a důvody, pro které bylo rozhodnuto o nákladech stěžovatelky jako jednoho z účastníků této fáze exekučního řízení. Z tohoto hlediska není napadenému rozhodnutí co vytknout. Okolnost, že se stěžovatelka domnívá, že (zejména) civilní soud má postupovat jinak, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud má za to, že se stěžovatelka toliko snaží pokračovat v polemice s civilním soudem na úrovni jím aplikovaného podústavního práva. Stěžovatelka vlastně očekává, že Ústavní soud napadené rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr obvodního soudu, podle něhož v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval (srov. obdobně rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 251/15

a

III. ÚS 1267/15

). Ústavní soud musí v této souvislosti také připomenout rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 952/15

, v němž jako "obiter dictum" poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu (v obdobné věci) bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". Ústavní soud ostatně připomíná, že obdobně argumentoval i v řadě dalších srovnatelných věcí (srov. rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 1585/15

,

II. ÚS 1149/15

,

III. ÚS 1267/15

,

III. ÚS 1417/15

,

I. ÚS 1537/15

,

I. ÚS 1567/15

,

IV. ÚS 1584/15

,

III. ÚS 1784/15

,

IV. ÚS 1788/15

a

I. ÚS 1832/15

).

Pokud stěžovatelka namítá porušení svého základního práva na procesní rovnost, Ústavní soud připomíná, že toto právo není právem samoúčelným a zásah do něj v souzené věci je (by mohl být) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek (v souzené věci 1 851,30 Kč) je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 8/01

,

IV. ÚS 101/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 404/04

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

I. ÚS 988/12

a

IV. ÚS 2294/13

). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 3245/10

,

IV. ÚS 1393/11

,

IV. ÚS 193/14

a

II. ÚS 2538/09

). O takový případ se však v této věci nejedná.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu. Ústavní soud konečně v souzené věci, s ohledem na vlastní známou a přiléhavou judikaturu, nenalezl ani důvod uznat ústavní stížnost stěžovatelky za naléhavou podle § 39 zákona o Ústavním soudu, nepřistoupil proto k jejímu přednostnímu projednání a postupoval podle pořadí došlých návrhů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu