Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to premature filing while Supreme Court appeal is pending.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Drahoslav Frič against lower court rulings on civil costs. The applicant argued that procedural violations, including a breach of the principle of two-instance litigation and denial of oral hearing rights, violated his right to a fair trial. The Court dismissed the complaint as inadmissible because it was filed prematurely while a parallel appeal to the Supreme Court was pending, rendering the lower court decisions not yet final.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed prematurely when a final decision has not yet been reached by other judicial bodies, as the Constitutional Court must wait for the exhaustion of all ordinary legal remedies.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Drahoslava Frička, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 17 Co 475/2014-187, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 1. 2013 č. j. 9 C 263/2010-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 2. 2016, domáhal podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů o zaplacení 279 012,20 Kč s přísl. bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ústavní stížnost stěžovatel podal z důvodu porušení procesních předpisů odvolacím soudem, zejména nerespektováním zásady dvojinstančnosti civilního řízení, nesprávného právního posouzení věci (aplikoval obchodní zákoník), v rozporu s podmínkami konání ústního jednání před okresním soudem a porušení rovnosti účastníka řízení. Žádosti stěžovatele o odročení jednání ze zdravotních důvodů nebylo vyhověno, nemohl se jednání zúčastnit a uplatnit procesní obranu proti žalobkyni. Stěžovateli bylo odňato právo účastnit se řádného projednání věci před soudem a předkládat důkazy v předmětné věci.
4. Ústavní stížnost stěžovatel podal proti výše cit. rozsudkům z důvodu opatrnosti souběžně i s dovoláním k Nejvyššímu soudu, které podal prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích.
5. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
6. Z obsahu ústavní stížnosti i sdělení Okresního soudu v Teplicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dne 16. 2. 2016 dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud konstatuje, že nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí odvolacího soudu považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností.
7. Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o podaném dovolání doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť může poté, co bude Nejvyšším soudem o dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího (viz. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2306/14
ze dne 12. 8. 2014).
8. Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by bylo účelné vést stěžovatele k odstranění vad podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. března 2016
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu