Constitutional Court dismisses appeal as irrelevant for violating fair trial rights due to lack of constitutional relevance.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Dvořákové, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem, se sídlem Svatojanské náměstí 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 22 Cdo 2741/2015-195, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015 č. j. 25 Co 22/2015-146 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2014 č. j. 14 C 36/2012-136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby žalovanému (jejímu sousedovi) bylo uloženo zdržet se vypouštění dešťových vod z okapů na jeho domě volně do terénu na jeho pozemek směrem k pozemku stěžovatelky. Okresní soud v Trutnově napadeným rozhodnutím žalobu zamítl, neboť podle něj nebylo prokázáno stěžovatelčino tvrzení, že žalovaný změnil odtokové poměry v místě, a proto srážkové vody stékají ve zvýšené míře z jeho pozemku na pozemek stěžovatelky; ba dokonce ani nebylo prokázáno, že by srážkové vody stékaly z pozemku žalovaného na pozemek stěžovatelky v natolik zvýšené míře, že by způsobovaly podmáčení pozemku a domu stěžovatelky. K tomuto závěru okresní soud dospěl po provedeném dokazování, které zahrnovalo mimo jiné dvě svědecké výpovědi, které však okresní soud hodnotil jako nevěrohodné, technickou zprávu Ing. Chaloupského vyhotovenou na základě objednávky stěžovatelky k posouzení geotechnických poměrů mezi předmětnými pozemky a znalecký posudek, včetně dodatečného vyjádření znaleckého ústavu k otázkám stěžovatelky. Soud naopak neprovedl důkaz výslechem svědka Ing. Chaloupského a důkaz revizním znaleckým posudkem, jak navrhovala stěžovatelka, a to pro nadbytečnost.

3. Rozhodnutí okresního soudu stěžovatelka napadla odvoláním ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Krajský soud zejména shledal, že okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav a jeho skutkovým zjištěním odpovídá i právní posouzení věci. Ani podle krajského soudu nebyly dány předpoklady pro vypracování revizního znaleckého posudku, jak požadovala stěžovatelka, a to i s ohledem na soulad závěrů znaleckého posudku s poznatky soudu učiněnými v rámci místního šetření i s výsledky řízení před správním orgánem (stavebním úřadem), u nějž si stěžovatelka dříve opakovaně neúspěšně stěžovala na svádění dešťových vod od domu žalovaného na její pozemek k jejímu domu. Rovněž krajský soud nic nevytkl ani hodnocení svědeckých výpovědí ze strany okresního soudu. Stěžovatelka se následně proti rozhodnutí krajského soudu bránila dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

4. Stěžovatelka obecným soudům zejména vytýká, že neprovedly jí navržené důkazy, které považuje za naprosto stěžejní pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který byl v řízení proveden, podle nichž zvlhčení její nemovitosti není způsobeno jednáním či opomenutím žalovaného. Stěžovatelka naopak poukazuje na názory Ing. Chaloupského, které jsou odlišné, a upozorňuje na neúplnost znaleckého zkoumání ve věci; navíc znalecký ústav, který posudek v řízení vypracoval, nemá podle stěžovatelky, na rozdíl od Ing. Chaloupského, ani patřičnou specializaci pro zodpovězení rozhodných otázek ve věci. Stěžovatelka dále trvá na svých žalobních tvrzeních, která byla potvrzena i výpověďmi dvou svědkyň v řízení, jež ovšem okresní i krajský soud nesprávně vyhodnotily jako nevěrohodné. S takovým hodnocením stěžovatelka nesouhlasí.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka svými stížnostními námitkami napadá v zásadě toliko proces dokazování, respektive hodnocení důkazů ze strany okresního a krajského soudu; samotný její nesouhlas s výsledky dokazování a závěry obecných soudů však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatelky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 144/06

ze dne 31. 10. 2006, usnesení

sp. zn. II. ÚS 3371/10

ze dne 10. 3. 2011 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 3175/11

ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, respektive okresní i krajský soud, zcela náležitě odůvodnily, proč nebylo vyhověno dalším důkazním návrhům stěžovatelky, a osvětlily také, jak hodnotily jednotlivé důkazy, včetně toho, proč dvě svědecké výpovědi posoudily jako nevěrohodné a proč naopak neměly pochybnosti o správnosti vypracovaného znaleckého posudku, a jeho závěry tedy přejaly. Všechna napadená rozhodnutí pak celkově obsahují z ústavněprávního pohledu zcela dostatečná, srozumitelná, logická a přesvědčivá odůvodnění, jimž Ústavní soud ze své perspektivy nemá co vytknout.

9. Ústavní soud tedy shledal, že podaná ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní relevance, a proto je namístě ji odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu