Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of fundamental rights violation in insurance dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Olgy Fischerové, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2015 č. j. 30 C 65/2015-30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to proto, že jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně mělo dle stěžovatelky dojít i k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na pojistném plnění v rámci likvidace pojistné (škodní) události.

3. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná částka představuje tu část pojistného plnění, kterou pokrývá spoluúčast stěžovatelky na pojistné události ve smyslu ustanovení § 28 odst. 4 věty druhé zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013.

4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv primárně v tom, že obvodní soud údajně (při vědomí, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné) napadený rozsudek řádně neodůvodnil, a navíc se dle stěžovatelky nikterak nevypořádal s její právní argumentací, založenou na komentářovém výkladu předního odborníka na pojišťovací právo, dle kterého nelze kumulovat dvě omezení pojistného plnění v podobě limitu pojistného plnění a spoluúčasti pojištěné osoby. Dle názoru stěžovatelky se proto obvodní soud dopustil svévolného výkladu práva, jejž dle judikatury Ústavního soudu nelze tolerovat ani v případě tzv. bagatelních věcí (stěžovatelka v této souvislosti opakovaně odkazuje na nález ze dne 19. 1. 2016

sp. zn. III. ÚS 2018/15

).

5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

8. Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nutno uvést, že vylučuje-li § 202 odst. 2 občanského soudního řádu u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního (toho si je ostatně dle obsahu projednávané ústavní stížnosti vědoma i sama stěžovatelka). Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální (srov. např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do dovolávaných základních práv způsobena.

9. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny - zjevně - nejsou.

10. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku s právním názorem nalézacího soudu, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.

11. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz bod 8.) nespatřuje; obvodní soud vydané rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu odůvodnil způsobem, jemuž není z ústavněprávních pozic co vytknout, a to i přes to, že je možné stěžovatelce přisvědčit potud, že by pasáž týkající se právního hodnocení mohla být rozsáhlejší, resp. argumentačně přesvědčivější. Nelze však současně přehlížet, že nalézací soud zjevně k takovému postupu neviděl důvod, jelikož považoval právní hodnocení zjištěného skutkového stavu za jednoznačné a (přinejmenším ze svého pohledu) za nerozporné.

12. V této souvislosti je pak namístě zdůraznit, že stěžovatelka sice v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem obvodního soudu, z ústavní stížnosti však nevyplývá, proč by tento (byť i případně nesprávný) právní názor měl být protiústavním.

13. Pro úplnost se sluší dodat, že na výše uvedeném nic nemění ani existence stěžovatelkou odkazovaných nálezů

sp. zn. IV. ÚS 2319/11

(N 40/64 SbNU 461) a

III. ÚS 2018/15

, jejichž závěry do souzené věci bez dalšího nedopadají, neboť vykazují podstatné skutkové i právní odlišnosti. Na rozdíl od tam posuzovaných právních věcí totiž Ústavní soud v postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 neshledal prvky svévole (libovůle), ani nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí nebylo - prima vista - řádně odůvodněno (viz výše).

14. Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Projednávaná ústavní stížnost totiž bez jakýchkoliv pochybností představuje návrh, který z hlediska svého obsahu zjevně nesplňuje samotný smysl řízení před Ústavním soudem; je přitom vhodné zdůraznit, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu