Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to failure to file appeal first.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele V. T. H., t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 12 To 77/2015-923 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 2015 č. j. 2 T 8/2015-868, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 12. 2. 2016 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Z obsahu napadených rozhodnutí a jejich poučení je přitom zřejmé, že se stěžovatel může ochrany svých práv domoci prostřednictvím institutu dovolání ve smyslu ustanovení § 265a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

4. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Výrok tohoto stanoviska pléna pak zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." Dle klíčového závěru odůvodnění tohoto stanoviska je pak zásadně každé porušení ústavních práv přípustným důvodem dovolání, nestanoví-li zákon jinak. Je tedy zjevné, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jakékoliv potenciální úvahy stran neúčelnosti podání dovolání na tomto závěru nemohou nic změnit.

5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2016

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu