Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to premature filing before appeal period expired.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Ing. Zdeňka Řeřucha against lower court decisions denying tax exemptions. The applicant argued violations of fundamental rights and improper court composition, but failed to address admissibility requirements. The court ruled the complaint was premature because the applicant could still file an appeal within the statutory three-month period, making the Constitutional Court's review procedurally inappropriate at this stage.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on the Constitutional Court § 43(1)(e); Law on the Civil Procedure Code § 240(3): A constitutional complaint must be rejected as inadmissible if filed before the expiration of the period for filing an appeal, as the lower appellate court must first consider the admissibility of the appeal.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Řeřuchy, zastoupeného Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 15 Co 329/2015-47 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2015 č. j. 38 C 106/2015-38, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a za účasti JUDr. Jaroslava Brože, insolvenčního správce se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným usnesením, jimiž obecné soudy stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků; stěžovatel se totiž domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená mu ustanoveními čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo být těmito rozhodnutími dle názoru stěžovatele porušeno rovněž ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá důvody, pro které měl být od placení - dle jeho názoru nepřiměřeně vysokého - soudního poplatku osvobozen.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti otázce její přípustnosti nikterak nevěnuje, a její přípustnost tak patrně odvozuje od skutečnosti, že odvolací soud v poučení napadeného usnesení vyloučil přípustnost dovolání.
Ústavní soud se však domnívá, že se v dané věci - ex lege - nepřípustnost dovolání nepodává, neboť zde není dán žádný důvod nepřípustnosti podřaditelný pod ustanovení § 238 občanského soudního řádu.
O tom, že daný typ rozhodnutí není ze zákona vyčleněn z přezkumu dovolacího soudu, pročež odpověď na otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku závisí na uvážení Nejvyššího soudu, ostatně (nepřímo) svědčí i obsah odůvodnění stěžovatelem dovolávaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.
Navzdory poučení odvolacího soudu proto je namístě závěr, že dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu není a priori nepřípustné, resp. jeho přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu.
Řídí-li se přitom dovolatel nesprávným poučením, je dovolání dle ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. přípustné ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní soud tedy odmítá stěžovatelovu ústavní stížnosti v otevřené lhůtě pro podání dovolání, pročež odmítnutí ústavní stížnosti nemůže představovat denegationis iustitiae.
Odmítnutím posuzované ústavní stížnosti tak Ústavní soud stěžovatele nikterak nepoškozuje; veden zásadou subsidiarity, jež řízení před Ústavním soudem zpravidla ovládá, však musí náležitě reflektovat skutečnost, že má-li se ke stěžovatelem nastolené (právní) otázce přinejmenším kvazimeritorně vyjádřit, musí mít takovou možnost nejprve dovolací soud (srov. dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Nadto není možné v posuzované věci přehlížet ani skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti mj. namítá, že o jeho žádosti rozhodoval namísto senátu pouze předseda senátu, a (městský) soud byl tedy nesprávně obsazen. Taková námitka je tak podřaditelná pod ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Pokud přitom stěžovatel uplatní v ústavní stížnosti tzv. zmatečnostní námitku, bez ohledu na to, že ústavní stížnost obsahuje i námitky jiné, dle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech
sp. zn. I. ÚS 1156/08
,
sp. zn. IV. ÚS 2889/09
,
sp. zn. II. ÚS 93/12
,
sp. zn. III. ÚS 3368/13
či
sp. zn. III. ÚS 1325/14
) je třeba hodnotit takovou ústavní stížnost bez dalšího jako nepřípustnou.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně.
Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj