Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding late court fee payment deadline interpretation in administrative proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti EVOLUTION GROUP CZ s. r. o. sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 537/4, zastoupené Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2015 č. j. 7 As 269/2015-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Celního úřadu pro Liberecký kraj jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že došlo k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. října 2015 č. j. 59 A 63/2015-69, jímž krajský soud zrušil svoje předchozí usnesení o zastavení řízení, a řízení zastavil.

3. Krajský soud zrušil usnesení, jímž řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka uhradila soudní poplatek v den právní moci zastavovacího usnesení, pročež soudní poplatek ve smyslu ustanovení § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, uhradila řádně a včas (neboť v den právní moci zaslala elektronicky dokument obsahující naskenované kolkové známky). Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka soudní poplatek včas neuhradila, jelikož jí uhrazené kolky byly soudu doručeny až po lhůtě předvídané ustanovením § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, a to proto, že okamžik uhrazení soudního poplatku je třeba odvíjet (až) od obliterace kolkových známek soudem, tedy od okamžiku, kdy bude mít soud poprvé možnost ke znehodnocení kolku přistoupit.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní názor Nejvyššího správního soudu je projevem nepřípustného formalismu, v jehož důsledku jí je odepřen přístup k soudu. Zdůrazňuje přitom, že předmětné rušící usnesení krajského soudu bylo doručeno do datové schránky v pátek v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy již nebylo možné - způsobem požadovaným Nejvyšším správním soudem - předmětný soudní poplatek uhradit. Stěžovatelka se proto domnívá, že lhůtu uvedenou v ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je třeba interpretovat v její prospěch a tedy ve prospěch soudního přezkumu (zvláště když tato lhůta je ze zákona ve správních věcech na rozdíl od věcí civilních výrazně kratší), neboť v opačném případě - ve skutkovém kontextu obdobném stěžovatelčině věci - by ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ztrácelo reálný smysl.

5. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

6. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

8. Jakkoli právní otázce, již stěžovatelka svojí ústavní stížnost otevřela, není možné upřít ústavněprávní relevanci (tvrzené denegationis iustitiae), nelze současně přehlížet, že se všemi stěžovatelkou v ústavní stížnosti artikulovanými (potenciálně relevantními) námitkami se (s výjimkou jediné, níže pojednané) Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal, pročež je možné na tomto místě na odůvodnění tohoto rozsudku pro stručnost plně odkázat.

9. Je nicméně vhodné připomenout nosný důvod tohoto rozhodnutí - ostatně již v minulosti aprobovaný usnesením Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2008

sp. zn. I. ÚS 1306/08

- a sice skutečnost, že soudní poplatek má být žalující stranou uhrazen již při podání žaloby, nejpozději pak poslední den poskytnuté dodatečné lhůty. Tvrzení stěžovatelky, že v době podání žaloby neznala číslo účtu soudu, na nějž mohla soudní poplatek uhradit, se přitom v souvislosti se skutečností, že posléze (v den právní moci zastavovacího usnesení) uhradila soudní poplatek formou zakoupení kolků, jeví čistě účelově. Z ústavní stížnosti navíc nevyplývá ani žádný ospravedlnitelný důvod, pro který stěžovatelka v poskytnuté lhůtě soudní poplatek neuhradila (stěžovatelka pouze konstatuje, že v soudem stanovené lhůtě "nedopatřením a z důvodu pracovní vytíženosti soudní poplatek bohužel neuhradila").

10. Jedinou potenciálně relevantní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti, s níž se - již - Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí (explicitně) nevypořádal, je stěžovatelčina námitka zpochybňující správnost právního závěru, že okamžikem zaplacení kolkové známky je až okamžik jejího znehodnocení (obliterace). Zdůrazňuje-li nicméně stěžovatelka, že v případě správnosti takové intepretace, by okamžik uhrazení soudního poplatku závisel na (libo)vůli konkrétního soudního úředníka, postačí připomenout, že z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že takovým okamžikem je den, kdy se předmětné kolkové známky dostanou do dispozice soudu (viz druhý odstavec na str. 4 napadeného rozsudku a tam citované judikáty).

11. Závěrem tak postačí pouze konstatovat, že oproti očekávání stěžovatelky Ústavní soud v postupu ani v právním názoru Nejvyššího správního soudu, ostatně opírajícím se o konstantní judikaturu, tvrzené porušení stěžovatelčiných základních práv neshledal. Zbývá proto jen zdůraznit, že právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v ústavní stížností napadeném rozhodnutí je výsledkem řádné aplikace (podústavního) práva, jenž z mezí zákona nikterak nevybočuje a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný.

12. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu