Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement of a nominal debt where procedural defects were not proven.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Jana Konvalinky, zastoupeného JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem Bystřice, dr. E. Beneše 26, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2015 č. j. 20 Co 127/2015-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro 208 Kč s příslušenstvím se zamítá.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal důvod pro vyhovění návrhu na zastavení exekuce, podložený tvrzením stěžovatele, že mu exekuční titul nebyl nikdy doručen a nemůže být tedy vykonatelný. V odůvodnění konstatoval, že v rámci exekuce soud zkoumá z hlediska formální právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu pouze okolnost, zda došlo k jeho řádnému doručení účastníkům nebo jejich zástupcům ve smyslu § 158 odst. 2 o. s. ř. Přezkum předcházejícího procesního postupu nalézacího soudu exekučním soudem, stejně jako přezkum věcné správnosti exekučního titulu, je vyloučen. Zpochybnit procesní postup nalézacího soudu lze jen v řízení o opravném prostředku proti jeho rozhodnutí, podaném v nalézacím řízení, ev. v řízení o ústavní stížnosti. Pokud tedy soud prvního stupně zjistil, že v rámci nalézacího řízení byl podkladový rozsudek řádně doručen ustanovené opatrovnici stěžovatele, je tento rozsudek v právní moci a je vykonatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1833/2002).

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozsudek, o kterém se dozvěděl až v rámci exekučního řízení, mu nebyl nikdy doručen a není proto vykonatelný. Rozsudek byl doručen jen opatrovnici ustanovené postupem, který je v rozporu se stanovisky Ústavního soudu. Postup soudu v nalézacím řízení vedl k tomu, že neměl možnost hájit svá práva v řízení před soudem ani využít proti rozsudku jakýkoli opravný prostředek.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně uvedl, že v předmětné věci bylo rozhodnuto v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka řízení stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Ze shora uvedeného navíc vyplývá, že sporná částka, je částkou bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu - často jen pro svou výši - není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod.

V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 101/01

,

IV. ÚS 2294/13

a nález

sp. zn. III. ÚS 404/04

). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 3245/10

,

IV. ÚS 1393/11

,

IV. ÚS 193/14

,

II. ÚS 2538/09

). O takový případ se však v této věci nejedná.

Ústavní soud ostatně konstatuje, že závěry městského soudu korespondují s dostatečně známou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 20 Cdo 1020/99, 20 Cdo 554/2002), akceptovanou i judikaturou Ústavního soudu ve srovnatelných věcech (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 39/10

,

I. ÚS 3791/12

,

I. ÚS 3083/09

,

I. ÚS 863/12

,

II. ÚS 1154/12

,

II. ÚS 4283/12

,

IV. ÚS 1832/14

,

IV. ÚS 196/15

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu