Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to lack of significant interest and exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci společnosti Pískovna Hrušovany, a. s., se sídlem Tišnovská 118, Hradčany, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem Heršpická 5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 98/2015-46 ze dne 18. 11. 2015, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2016, brojila stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 166/2011-61 ze dne 17. 6. 2015, jakož i rozhodnutí Českého báňského úřadu (dále též "ČBÚ") č. j. 13384/2011 ze dne 10. 6. 2011, a věc vrátil ČBÚ k dalšímu řízení. Kasační soud se neztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že stanovením zvláštního dobývacího prostoru nemůže dojít k dotčení práv vlastníků pozemků spadajících do povrchového vymezení tohoto prostoru, protože ke změně využití daného území došlo již dřívějším stanovením dobývacího prostoru (v tomto případě rozhodnutím Ministerstva průmyslu sp. zn. TZÚS/SSZ 174/91 ze dne 6. 9. 1991). Podle Nejvyššího správního soudu mají vlastníci předmětných pozemků dle § 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, status účastníka nejen v řízení o stanovení dobývacího prostoru, ale i v řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, jak shora uvedeno, přičemž uložil ČBÚ, aby v novém řízení posoudil včasnost a vliv odvolání, podaného opomenutými účastníky - vlastníky dotčených pozemků, na rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Brně č. j. 852/05 ze dne 8. 2. 2005, jímž byl právnímu předchůdci stěžovatelky stanoven zvláštní dobývací prostor Žabčice I.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, vyjadřujíc přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, založeném na extenzivním výkladu horního zákona, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně tvrdila, že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podstatný přesah vlastních zájmů spatřovala především ve skutečnosti, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla otřesena "právní jistota všech těžebních organizací na území České republiky, jimž byl kdykoli v minulosti stanoven nejen dobývací prostor ve smyslu ust. § 25 horního zákona, ale i (a to zejména) zvláštní dobývací prostor dle ust. § 27 odst. 2, neboť kterýkoli vlastník pozemku, situovaného v dobývacím prostoru, či ve zvláštním dobývacím prostoru, může po uplynutí neomezeného počtu let namítat, že právě on je opomenutým účastníkem řízení o stanovení (zvláštního) dobývacího prostoru." Formalistický přístup Nejvyššího správního soudu podle stěžovatelky ve svém důsledku povede k ochromení chodu těžebních organizací, neboť absence pravomocného správního rozhodnutí, kterým byl stanoven (zvláštní) dobývací prostor, jim znemožňuje podnikat, tj. vykonávat hornickou činnost. Stěžovatelka poukázala i na další okolnosti, které by Ústavní soud měl vzít v úvahu, a to hrozbu vzniku průtahů ve správním řízení, věk a onemocnění statutárního orgánu stěžovatelky, jehož veškeré soudní spory psychicky i fyzicky velmi vyčerpávají, což má za následek zhoršení jeho již tak vážného zdravotního stavu.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Tato se jednak odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781),

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011,

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011,

sp. zn. III. ÚS 1492/13

ze dne 23. 5. 2013 či

sp. zn. IV. ÚS 2367/14

ze dne 18. 8. 2014 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí Městského soudu v Praze a Českého báňského úřadu. Případ se nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím správním orgánem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, otevírá se jí cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Tento závěr nebyla způsobilá zvrátit ani argumentace stěžovatelky ve prospěch mimořádné přípustnosti ústavní stížnosti naplněním podmínky podstatného přesahu jejích vlastních zájmů.

K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález

sp. zn. II. ÚS 193/94

ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu, jinými slovy řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k užití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní".

Ústavní soud po prostudování stížnostního návrhu dospěl k závěru, že o žádný z těchto případů v posuzované věci nejde. Ústavní soud v dané souvislosti neshledal dostatečným tvrzení stěžovatelky, že aplikace právního názoru Nejvyššího správního soudu bude znamenat "ochromení chodu těžebních organizací". Mínila-li stěžovatelka argumentovat tím, že vyřešením předmětné právní otázky by bylo zabráněno vzniku či pokračování velkého množství soudních sporů (ve smyslu stovek či tisíců případů), pak nic takového neprokázala. Rovněž Ústavnímu soudu není v tomto ohledu nic známo. Pouhá teoretická možnost, že by některé další těžební společnosti mohly někdy v budoucnu čelit týmž problémům, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje. Prominutí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva by za daných okolností bylo především v zájmu stěžovatelky samotné, což se však míjí s účelem citovaného ustanovení.

Výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti nelze učinit ani na podkladě zbylých argumentů stěžovatelky. Obecně zmiňovaná hrozba vzniku průtahů v probíhajícím správním řízení neodpovídá kritériím vymezeným v ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které dopadá na případy, kdy v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Jako zcela irelevantní a navíc nesmyslný se pak jeví poukaz stěžovatelky na věk a zdravotní stav jejího statutárního orgánu. Stěžovatelka je akciovou společností a jedná za ni představenstvo jakožto kolektivní orgán, s nímž nelze spojovat vlastnosti fyzické osoby.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj