Constitutional Court dismisses complaint claiming unfair process and lack of compensation for execution proceedings delays.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. Jaroslava Beneše a 2) Ing. Josefa Beneše, zastoupených JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8, proti výroku I. rozsudku Městského soudu Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 18 Co 446/2014-76, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2015 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného výroku soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Napadeným výrokem byla zamítnuta jejich žaloba na náhradu imateriální újmy (ve výši 35.654,50 Kč ve vztahu ke každému ze stěžovatelů), způsobené průtahy v exekučním řízení. Odvolací soud totiž - na rozdíl od rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2014, č. j. 31 C 206/2014-46 - považoval již poskytnutou náhradu ve výši 53.438,- Kč každému stěžovateli za dostatečnou.

3. Stěžovatelé uplatnili v podstatě dvě námitky.

4. Podle první z nich Městský soud v Praze zamítnutí žaloby protiústavně opřel o kritérium úspěchu v řízení (stěžovatelé totiž byli v exekučním řízení "úspěšní"), jež však nevyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Konkrétně stěžovatelé poukazují na pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, dle níž "žalovaným již žalobcům vyplacené částky zcela jistě kompenzují nemajetkovou újmu vzniklou žalobcům tím, že nebyli uznáni povinností platit za dluhy své matky z nesplacených úvěrů České spořitelny a.s. ve výši přesahující 1.600.000,- Kč, přestože jsou v postavení dědiců jejího majetku. Soud I. stupně vyšel ze správných zásad pro odškodňování nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení, avšak důsledně nezohlednil jak průběh exekučního řízení, tak i důvod jeho zahájení, tedy neplnění platebních povinností matkou žalobců. Žalobcům se právě soudním řízením dostalo právní ochrany proti nároku věřitele, byť po velmi důkazně složitém a právně nikoliv jednoduchém řízení." Stěžovatelé v tomto ohledu odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je úspěch v řízení pro účely stanovení výše náhrady imateriální újmy nepodstatný.

5. Podle druhé stěžovateli uplatněné námitky je pak rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu překvapivé. Městský soud v Praze totiž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž by nařídil jednání, seznámil stěžovatele s odlišným právním názorem a dal jim možnost se k němu vyjádřit.

6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stejně tak v projednávané věci bylo primárně úkolem obecných soudů (a nikoliv soudu Ústavního), rozhodnout o přiměřené výši náhrady za imateriální újmu. Ústavní soud přitom neshledal, že by Městský soud v Praze při tomto rozhodování jakkoliv vybočil z rámce stanoveného mu ústavním pořádkem.

9. Ústavní soud v prvé řadě nemůže přitakat námitce stěžovatelů, podle níž byl napadený výrok opřen o (dle stěžovatelů protiústavní) kritérium úspěchu v řízení. Z obsahu napadeného rozhodnutí je totiž zjevné, že stěžovateli citovaná pasáž se vztahuje ke kritériu zcela jinému, a to kritériu "významu řízení", které je v ustálené judikatuře Ústavního soudu akceptováno jako jedno z nejdůležitějších pro účely stanovení výše náhrady imateriální újmy [srov. Např. nález

sp. zn. I. ÚS 4227/12

ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459) či usnesení

sp. zn. II. ÚS 3863/13

ze dne 25. 3. 2014 (U 6/72 SbNU 593)]. Bezprostředně za pasáží odůvodnění napadeného rozhodnutí, kterou stěžovatelé v ústavní stížnosti citovali, totiž následuje věta: "Nebylo proto možné v jejich prospěch započítat význam řízení tak, jak učinil soud I. stupně."

10. Městský soud v Praze přitom při hodnocení významu řízení a jeho důsledků pro stanovení výše náhrady imateriální újmy respektoval relevantní judikaturu Ústavního soudu (či Evropského soudu pro lidská práva). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že za řízení s vyšším typovým významem se považují zejména řízení trestní, pracovněprávní či statusová [srov. např. kromě citované judikatury i nález

sp. zn. I. ÚS 2551/13

ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305)]. Exekuční řízení nelze sice považovat za řízení, která by bezvýjimečně musela být považována za méně významná, avšak závěr o vyšším významu by v konkrétní věci musel být opřen o specifické a do jisté míry výjimečné skutkové okolnosti [k tomu srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 3115/12

ze dne 21. 1. 2013 (N 17/68 SbNU 229), v němž se jednalo o šikanózní návrh na zahájení exekučního řízení]. Uvedené ovšem neznamená, že by význam exekučního řízení pro stěžovatele Ústavní soud považoval za malý či dokonce bagatelní. Jak již však bylo naznačeno, z hlediska srovnání s ostatními typy řízení (např. trestní či vazební na straně jedné a "běžná" občanskoprávní řízení na straně druhé) se jedná o řízení s významem standardním, nikoliv typově vyšším.

11. Odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo založeno mimo jiné právě na argumentech, podle nichž bylo kritérium významu řízení tímto soudem aplikováno chybně. Stěžovatelé však na tyto argumenty nereagovali (k tomu srov. níže i vypořádání druhé námitky). Ústavní soud proto - s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu - považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož se nejednalo o řízení s "vyšším významem", za ústavně konformní.

12. Rovněž námitka stěžovatelů stran údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí je zjevně neopodstatněná. Argumenty, na jejichž základě odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci, byly totiž obsaženy v odvolání žalované. Toto odvolání bylo, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 31 C 206/2014, doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 11. 11. 2014. Stěžovatelé se přesto k odvolání nevyjádřili a nereagovali ani na (rovněž jejich právnímu zástupci doručenou) výzvu k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelům byl dán dostatečný prostor pro vyjádření se k právnímu názoru, na němž byl napadený výrok založen. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze označit za překvapivé ani jinak porušující právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovateli tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu