Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding criminal trial delays as clearly unfounded under Article 43(2)(a).

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele plk. Ing. Jana Petržílka, MBA, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Inspekce Bezpečnostní informační služby a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. SV 27/2013, a Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 2 KZV 52/2013, za účasti Inspekce Bezpečnostní informační služby, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2015, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v nečinnosti Inspekce Bezpečnostní informační služby a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ve věci vedené pod sp. zn. SV 27/2013, a v nečinnosti Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ve věci vedené pod sp. zn. 2 KZV 52/2013.

2. Jak stěžovatel uvádí, dne 31. 10. 2013 obvodní státní zastupitelství rozhodlo o zahájení trestního stíhání proti jeho osobě pro trestný čin ohrožení utajované informace podle § 106 odst. 1, 2 písm. b) a c) v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon").

3. Stěžovatel má za to, že v předmětném trestním řízení dochází k průtahům. Zejména dochází k více než šestnáctiměsíčnímu prodlení s vypracováním znaleckého posudku zadaného Kriminalistickému ústavu Praha, a pokud jde o další úkony, probíhají sice výslechy svědků, tyto však z pohledu konstrukce kladených otázek nesouvisejí se zásadní otázkou možného úniku utajovaných informací z prostředí Bezpečnostní informační služby ani vyšetřovaným zneužitím pravomoci veřejného činitele, anebo role, kterou v konstrukci orgánů činných v trestním řízení měl sehrát stěžovatel. Dále dne 16. 6. 2015 při zpřístupňování spisu nebyl stěžovateli zpřístupněn jeden datový nosič s argumentem, že jej bude nutné nejprve podrobit znaleckému zkoumání, což rovněž svědčí o průtazích, neboť orgánům činným v trestním stíhání nic nebránilo provést zkoumání daného nosiče dříve. Se stížností se již obracel na městské státní zastupitelství, které však existenci průtahů neshledalo.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud Inspekci Bezpečnostní informační služby a obvodnímu a městskému státnímu zastupitelství uložil v těchto průtazích nepokračovat a neprodleně ve věci jednat.

II. 5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Nutno samozřejmě v obecné rovině souhlasit se stěžovatelem potud, že trestní řízení má probíhat plynule a že v tomto směru je k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny přípustná i ústavní stížnost. Zároveň však nutno zdůraznit, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci (a tedy ani případné průtahy) v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.

8. Stěžovatel podal ústavní stížnost na průtahy v trestním řízení zahájeném proti němu před necelými dvaceti měsíci, kdy takovouto délku řízení obecně nelze považovat za neobvyklou, zejména když s ohledem na charakter trestné činnosti, ke které mělo dojít, zjevně nejde o věc jednoduchou. Zároveň nejde ani o situaci, kdy by orgány činné v trestním řízení byly zcela nečinné, kdy sám stěžovatel uvádí, že byly prováděny určité výslechy svědků. Tvrdí-li stěžovatel, že obsah těchto výslechů postrádá relevanci pro jeho trestní věc, Ústavní soud je nucen konstatovat, že není orgánem dozoru na zákonností přípravného řízení a hodnocení důkazů, tedy i těchto výpovědí, mu, a to obzvláště v této fázi trestního řízení, nepřísluší. Nutno přisvědčit stěžovateli v tom, že se jeví na místě, aby znalecké zkoumání probíhalo rychleji než je tomu v jeho věci, protože je odpovědností státu, aby si v tomto směru zajistil dostatečné kapacity, nicméně Ústavní soud má za to, že nedostatky v tomto směru ještě nemají takovou intenzitu, aby dosahovaly ústavněprávní dimenze. K tomuto závěru přitom dospěl i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel se nenachází ve vazbě, a ani nezmiňuje žádná jiná zajišťovací opatření vůči své osobě, kterým by byl v souvislosti s trestním řízením vystaven. Možno dodat, že předmětný znalecký posudek, jak Ústavní soud zjistil dotazem na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, již byl v mezidobí po podání ústavní stížnosti vyhotoven.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu