Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the case is not yet final. The court rejects the claim due to exhaustion of remedies and procedural timing. The court rules that the complaint is premature and procedurally inadmissible. The court applies the principle of subsidiarity and exhaustion of remedies. The court holds that the complaint violates procedural requirements. The court finds the complaint inadmissible under the Constitution. The court emphasizes the finality requirement for constitutional review.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Pavla Juráně, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3695/2013-310 ze dne 27. 10. 2015, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 560/2012-218 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 421/2011-172 ze dne 13. 9. 2012, ve znění opravného usnesení č. j. 30 Cm 421/2011-179 ze dne 8. 10. 2012, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obecné soudy v předmětné věci posuzovaly uplatněný nárok stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením povinností ze strany první žalované, společnosti CLMT, a. s., a druhé žalované, společnosti BFC CAPITAL, s. r. o., v likvidaci, v souvislosti s nákupem akcií na základě doporučení druhé žalované - investičního zprostředkovatele.

Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781),

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011,

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011,

sp. zn. III. ÚS 1492/13

ze dne 23. 5. 2013 či

sp. zn. IV. ÚS 2367/14

ze dne 18. 8. 2014 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydanému v dosud neskončeném civilním řízení. Případ se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2016

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj