Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding evidence evaluation in civil proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Pohledávky & Poradenství s.r.o., IČ: 28340981, se sídlem Brno, Cejl 40/107, zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 284/39, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2013 č. j. 7 Cmo 400/2012-222, ve znění usnesení ze dne 16. října 2013 č. j. 7 Cmo 400/2012-242, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2012 č. j. 22 Cm 309/2010-174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. června 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu se stěžovatelka domáhala po žalovaném práv z nezaplacené směnky vlastní. Tato směnka byla vystavena na směnečnou sumu 1 000 000 Kč, přičemž byla splatná na řad remitenta bez protestu v Brně. Krajský soud v Brně návrhu vyhověl a dne 28. prosince 2010 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 22 Cm 309/2010-16. K námitkám žalovaného jej však zrušil rozsudkem ze dne 30. května 2012 č. j. 22 Cm 309/2010-174, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2013 č. j. 7 Cmo 400/2012-222. Obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že žalovaný se povinnosti zaplatit směnku ubránil, když prokázal, že směnečná pohledávka zanikla přijetím jiné hodnoty, než je peněžitý obnos, a to konkrétně přenecháním místa v síti společnosti DŮM MÓDY NEO spol. s r. o. (včetně veškerého zboží) ve dvou obchodních centrech v Brně. Mělo se tak stát v souladu s ústně uzavřenou dohodou mezi remitentem směnky a žalovaným. Proti posledně uvedenému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jež bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015 č. j. 29 Cdo 4446/2013-264.

3. Stěžovatelka má za to, že zhodnocení provedených důkazů v daném řízení nebylo provedeno v souladu s § 132 občanského soudního řádu. Obecné soudy měly nedostatečně vyložit, jak dospěly k závěru o existenci ústní smlouvy. Neměly totiž k dispozici žádné přímé důkazy o uzavření ústní dohody o "zapravení" práv ze směnky, přičemž jejich jediným právním závěrem bylo konstatování, že by bylo nelogické, kdyby se strany nedohodly tak, jak soud předpokládá. Zcela přitom opomněly evidentní majetkový zájem svědků (rodičů žalovaného), jejichž výpovědi byly pro závěr o existenci uvedené dohody stěžejní. Remitent směnky uzavření této dohody naopak opakovaně popřel. Ze všech možných variant skutkového stavu si tak měly obecné soudy vybrat právě tu, která je pro remitenta nejméně výhodná. Nevysvětleny zůstaly i úvahy o tom, že vztah mezi dvěma fyzickými osobami a obchodněprávní vztah mezi dvěma právnickými osobami (mezi nimiž došlo k přenechání prodejních míst včetně zboží) byl posuzován jako jeden vzájemně propojený vztah, v jehož rámci mělo dojít k zániku práv ze směnky.

II. Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.

5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, pročež jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá pochybení obecných soudů při hodnocení důkazů, jež měla mít za následek nesprávná skutková zjištění ohledně uzavření ústní smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k zániku práv ze směnky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud jde o samotné hodnocení provedených důkazů, úvahy obecných soudů je oprávněn přezkoumávat pouze z toho hlediska, zda není dán extrémní rozpor mezi jejich skutkovými zjištěnými a provedenými důkazy, tedy jinými slovy, zda tato skutková zjištění mají v provedených důkazech adekvátní (rozumnou) oporu. Pakliže by tomu tak nebylo, jejich rozhodnutí by vykazovala prvky svévolného postupu, s nímž by bylo možné identifikovat závěr o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

(N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. března 2012

sp. zn. I. ÚS 3523/11

(N 48/64 SbNU 599)]. V projednávané věci ale o takovýto případ nejde. Obecné soudy se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly se všemi provedenými důkazy a svá skutková zjištění i právní závěry náležitým způsobem odůvodnily. Nevyhnuly se přitom ani posouzení hodnověrnosti jednotlivých svědeckých výpovědí. V jejich rozhodnutích tudíž nelze spatřovat žádný kvalifikovaný exces, který by otevíral prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2016

Jan Musil v. r.

předseda senátu