Constitutional Court dismisses complaint regarding enforcement costs order due to late voluntary payment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Libora Dongrese, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 10. 2015 č. j. 147 EX 637/14-136 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 2. 11. 2015 č. j. 36 EXE 3513/2014-175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 1. 10. 2015 č. j. 147 EX 637/14-136, neboť považoval příkaz za nedostatečně odůvodněný. Exekutor námitkám nevyhověl a spolu se svým vyjádřením je předložil Okresnímu soudu v Lounech k rozhodnutí. Vyjádření k námitkám zaslal soudní exekutor i stěžovateli, přičemž mu ponechal pětidenní lhůtu k zaujetí stanoviska. Stěžovatel se ve věci vyjádřil replikou ze dne 29. 10. 2015, ve které opět namítal nedostatky odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce a dále nepřiměřenost stanovené výše nákladů, neboť vymáhaná pohledávka byla splněna dobrovolně. Okresní soud námitky stěžovatele zamítl.

Stěžovatel zejména uvádí, že soud nepřihlédl k jeho replice k vyjádření soudního exekutora, podané ve lhůtě. Vyjadřuje domněnku, že soud ji nemusel mít v době rozhodování k dispozici a rozhodl na základě neúplného materiálu. Dále namítá, že soud i exekutor postupovali v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť nezohlednili, že stěžovatel plnil dobrovolně. Výzva k dobrovolnému splnění závazku byla stěžovateli doručena dne 25. 6. 2014. Vymáhaná povinnost pak byla zaplacena ve dvou částkách, a to dne 22. 7. 2015 a dne 13. 8. 2015, aniž by bylo nutné přikročit k faktickému výkonu exekuce. Namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a rozhodl v rozporu s nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1787/11

.

II. ÚS415/12

,

II. ÚS 1068/12

,

III. ÚS 2516/14

.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 106/11

,

III. ÚS 255/05

,

I. ÚS 195/13

a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud tedy není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání svěřenému mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti

V projednávané věci Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Neztotožňuje se s názorem stěžovatele, podle něhož jsou rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakým způsobem a v jaké výši byly náklady exekutora a oprávněné stanoveny. Okresní soud se vypořádal s námitkami stěžovatele, které byly uplatněny v zákonné osmidenní lhůtě. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud navíc posuzoval i otázku dobrovolného splnění dluhu, přičemž dospěl k závěru, že dluh nebyl zaplacen ve lhůtě stanovené pro dobrovolné plnění podle ustanovení § 43 odst. 6 exekučního řádu. Skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí výslovně nereagoval na tuto námitku stěžovatele uplatněnou až v replice k vyjádření exekutora, tedy nikoliv v zákonné lhůtě pro podání námitek, neústavnost rozhodnutí nezakládá.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (resp. vyrozumění o zahájení exekuce), Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. např. nálezy

sp. zn. II. ÚS 1540/08

,

I. ÚS 2930/09

). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 8/06

, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 exekutorského tarifu (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 233/09

,

II. ÚS 1994/09

). Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny. Z výše uvedeného plyne, že je-li plněno později, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní.

Pro danou věc je podstatné, že stěžovatel v exekutorem stanovené lhůtě, tj. do 25. 7. 2014 (výzva k dobrovolnému plnění byla stěžovateli doručena dne 25. 6. 2014) vymáhanou částku neuhradil. Stěžovatel uhradil dne 22. 7. 2015 částku 17 714,27 Kč a až dne 13. 8. 2015 částku 531 298,42 Kč, tedy po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění. Nesplnil tak právními předpisy stanovené podmínky pro to, aby mu byla uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce pouze ve snížené výši. Proto mu ani nemůže být nyní poskytnuta ochrana ze strany Ústavního soudu (srov. obdobně

sp. zn. II. ÚS 1957/15

,

III. ÚS 2289/13

,

I. ÚS 1697/14

). Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry v nálezech, které stěžovatel cituje v ústavní stížnosti, nelze s ohledem na jiné skutkové okolnosti na jeho věc aplikovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu