Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of specific rights violation claims.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. F., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 114/45, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, č. j. 3 Tdo 714/2015-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho nespecifikovaná práva.

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. září 2014, sp. zn. 31 T 76/2014, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavce 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce, odloženému na zkušební dobu jednoho roku; dále mu byl uložen peněžitý trest s alternativním trestem odnětí svobody a trest zákazu řízení motorových vozidel. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 4. února 2015, sp. zn. 5 To 18/2015, zamítl jako nedůvodné; napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy se nesprávně vypořádaly s okolnostmi jeho nepřítomnosti u jednání, což doložil dokladem o pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud pak nepřezkoumatelným rozhodnutím odmítl opravný prostředek stěžovatele, neboť nevzal v úvahu, že stěžovatel neměl zlý úmysl mařit hlavní líčení. Stěžovatel uvedl, že dovolání bylo zamítnuto podle § 265i odstavce 1 písmeno c) trestního řádu (dovolání podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou...), přestože v odůvodnění Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že bylo podáno včas a osobou oprávněnou a splňuje formální a obsahové náležitosti. Za daného stavu pokládá stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu za nekonzistentní a nepřezkoumatelné; proto navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé výtky spojené s konstatováním o zkrácení v právech, aniž by stěžovatel uvedl, čím a jaká zaručená práva měla být rozhodnutím Nejvyššího soudu dotčena.

Jak Ústavní soud ve své judikatuře (například stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96, či usnesení sp., zn.

I. ÚS 89/94

, a další viz http://nalus.usoud.cz) opakovaně uvedl, účelem institutu povinného právního zastoupení je, aby Ústavní soud, jakožto specializovaný orgán nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání, a tedy bylo garantováno kvalifikované uplatňování práv i vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posouzení vlastního postavení. Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není dalším stupněm obecných soudů, jejich součástí, a ani jim není instančně nadřazen. V projednávaném případě je již při pouhém seznámení se s napadeným usnesením patrné, že institut povinného právního zastoupení selhal. Jak již výše uvedeno, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odstavce 1 písmeno e) trestního řádu (strana 5 usnesení, poslední odstavec dole, řádek 2. a 3.), a nikoliv podle písmene c) téhož ustanovení, jak uvedl ve svém podání stěžovatel, a na čemž založil svoji jedinou námitku.

Jak je z odůvodnění napadeného usnesení patrné, Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele důkladně zabýval, zhodnotil všechny tři předestřené dovolací důvody a vypořádal se s nimi. Zhodnotil rovněž důvody, které vedly nalézací soud k rozhodnutí v nepřítomnosti stěžovatele a shledal je jako opodstatněné i dobře odůvodněné šetřením, které soud provedl. Zopakoval přitom i závěr nalézacího soudu, že jednání stěžovatele považuje za účelové a svědčící o zlém úmyslu obžalovaného zmařit hlavní líčení. Ve svém rozhodnutí se i Nejvyšší soud zabýval, zda v projednávaném případě byl naplněn účel povinného právního zastoupení, jakožto záruky právní erudice obhájce.

Obsahem ústavní stížnosti je opakování námitek při současné deformaci faktů stěžovatelem, respektive jeho zástupcem, a to způsobem hraničícím s přezíravostí. Stěžovatel neuvedl vůbec nic, co by svědčilo o tom, že mohl být postupem Nejvyššího soudu zkrácen ve svých právech. Jak je z napadeného rozhodnutí patrné, soud se důkladně zabýval jeho námitkami, které však oprávněně neshledal jako důvodné.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení Nejvyššího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu