Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of parental care rights in custody dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 29 Co 216/2015-810, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 3. 2015, č. j. 30 P 162/2013-667, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č. j. 30 P 162/2013-667, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2011, č. j. 50 NC 218/2011-15, tak, že dvě nezletilé dcery svěřil do péče otce. Současně zamítl návrh matky (stěžovatelky) na střídavou péči, rozhodl o její povinnosti platit výživné a zaplatit dlužné výživné, jakož i o styku stěžovatelky s nezletilými. Mimoto uložil rodičům na dobu tří měsíců účast na mimosoudní rodinné terapii a zamítl návrh otce, aby nezletilé nadále navštěvovaly ve výroku označenou základní školu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 29 Co 216/2015-810, rozsudek nalézacího soudu potvrdil vyjma změny ve výši výživného, nedoplatku na něm a výroku o styku matky, který změnil tak, že se styk neupravuje. Výrok o povinnosti rodičů účastnit se rodinné terapie ponechal nedotčen.

Proti rozsudkům okresního a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností ze dne 23. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Nosnou částí své argumentace namítá zásah do práva na péči o děti podle čl. 32 odst. 1 a 4 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, navazujících ustanovení Úmluvy o právech dítěte i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tomu, že obecné soudy nerozhodly o svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, jakož i proti jejich dílčímu závěru o nemožnosti střídání školských zařízení, mají-li oba rodiče bydliště na území Prahy. Zdůrazňuje, že nalézací ani odvolací soud neshledaly jakékoli pochybení ve výchovném prostředí u matky a odpovídajícím způsobem nezohlednily zájem a názory nezletilých.

Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 11. 2015 navrhuje její zamítnutí s tím, že setrvává na výroku i odůvodnění svého napadeného rozsudku. Obsahově totožně se k věci staví i Okresní soud Praha-východ ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 12. 2015.

Otec nezletilých ve vyjádření ze dne 18. 12. 2015 navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vývoj rodinné situace v jeho průběhu; je přesvědčen, že obecné soudy se případem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Otec zdůrazňuje, že pro obě nezletilé je aktuálně nejdůležitější stabilizace poměrů.

Městský úřad v Říčanech jako kolizní opatrovník ve vyjádření ze dne 15. 1. 2016 uvedl, že zrušení rozsudků obecných soudů by nevedlo ke zlepšení celkové rodinné situace; aktuálně je důležitá především intenzivní psychoterapie.

Stěžovatelka v replice k vyjádření otce ze dne 22. 1. 2016 poukázala na vybrané aspekty skutkového stavu věci a okolnosti, v nichž spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Repliku dále doplnila podáními ze dne 1. 2. 2016 a 4. 2. 2016, k nimž připojila kopii vybrané e-mailové komunikace s otcem.

V zájmu co nejpečlivějšího posouzení takto citlivé věci Ústavní soud připojil i spis Okresního soudu Praha-východ vedený pod sp. zn. 30 P 162/2013 a navazující spis Obvodního soudu pro Prahu 6 vedený pod sp. zn. 0 P 313/2015 po přenesení příslušnosti z Okresního soudu Praha-východ.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je povolán výhradně, došlo-li z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Krajský soud v Praze i Okresní soud Praha-východ dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997,

sp. zn. III. ÚS 271/96

(N 24/7 SbNU 153, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Adekvátně, racionálně a logickým způsobem se vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006,

sp. zn. III. ÚS 521/05

(N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006,

sp. zn. III. ÚS 151/06

(N 132/42 SbNU 57)].

Ústavně relevantní pochybení nelze spatřovat samo o sobě v okolnosti, že obecné soudy nesvěřily nezletilé do střídavé péče obou rodičů ve smyslu § 907 o. z. Nalézací i odvolací soud se touto otázkou podrobně zabývaly na pozadí skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení, především velmi problematického vztahu starší dcery E. s matkou, který u nezletilé ve spojení s enormní zátěží vyvolanou soudním řízením vedl k poruchám příjmu potravy, opakovanému sebepoškozování, depresivním stavům se suicidálními sklony a vyústil až v hospitalizaci a potřebu dlouhodobé psychiatrické, resp. psychologické péče.

Obecné soudy plně respektovaly dosavadní judikaturu Ústavního soudu k institutu střídavé výchovy - včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014,

sp. zn. I. ÚS 2482/13

. Závěr o svěření nezletilých do péče otce není projevem apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé péče, nýbrž odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů dětí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014,

sp. zn. II. ÚS 2224/14

, a dále např. usnesení ze dne 9. 4. 2015,

sp. zn. IV. ÚS 582/15

, nebo ze dne 12. 5. 2015,

sp. zn. III. ÚS 816/15

).

K navazujícím námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se řádně vypořádaly i s otázkou školní docházky a okolnostmi, za kterých děti po přestěhování k matce navštěvovaly namísto školy v Praze 6 základní školu v Říčanech. Odvolací soud v této souvislosti nemohl zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud dospěl k závěru, že v neprospěch svěření dětí do střídavé péče svědčí i vzdálenost bydliště obou rodičů (při dnešní dopravní situaci v Praze zabere cesta z Říčan do Prahy 6 v ranní dopravní špičce minimálně hodinu času), přičemž vycházel ze skutkových okolností konkrétního případu a zjištění, že se u nich již dříve projevovaly potíže s adaptací na nové (školní) prostředí. Obecné soudy podrobně zjišťovaly a důsledně hodnotily i výchovné prostředí u obou rodičů, jakož i nejlepší zájem a postoj nezletilých.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu